Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34604.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 195/99
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, čj. 28 Ca 232/98 -33, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 29. 6. 1998, čj. MHMPPOODKTTK VYS-5227/98/So, a rozhodnutí Místního úřadu v Praze - Radotíně, odboru výstavby, místního hospodářství a životního prostředí, ze dne 5. 6. 1998, čj. 2353c/97/Ch/Kv, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 250i odst. 1 občanského soudního řádu ,
takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelka uvádí, že jí byla uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. , nicméně již po uplynutí subjektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy se orgán oprávněný k uložení pokuty dověděl o jednání, za které byla postižena. Podle stěžovatelky je třeba subjektivní lhůtu počítat od 26. 6. 1997, tj. ode dne, kdy stavební úřad rozeslal pozvánku na místní šetření, a nikoliv až ode dne, kdy se místní šetření konalo, tedy od 10. 7. 1997. Stěžovatelka dále vytýká Městskému soudu v Praze, že rozhodl ve věci bez nařízení jednání, aniž by k takovému postupu byly splněny zákonné předpoklady podle ustanovení § 250f občanského soudního řádu . Stěžovatelka sice obdržela listin u obsahující výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání, ale na tento přípis nereagovala, neboť ho nepovažovala za výzvu soudu ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. o. s. ř. , když byl podepsán soudní tajemnicí, tedy osobou, která podle jejího názoru nemůže takový úkon učinit. Protože v řízení o žalobě podle hlavy druhé části páté o. s. ř. o. s. ř. se dokazování neprovádí, správní soud vyšel, dle názoru stěžovatelky nesprávně, pouze z tvrzení správních orgánů, aniž by tato byla podložena dalším důkazním prostředkem. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 90 Ústav y ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto se domáhá jejich zrušení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení části ustanovení § 250i odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , uvedené slovy "dokazování se neprovádí", neboť podle jejího názoru skutečnost, že správní soud není podle platné právní úpravy soudem s plnou jurisdikcí, odporuje článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť žalobce nemá možnost popřít důkaz navržený správním orgánem s tím, že ho provede nezávislý soud.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a shledal, že je neopodstatněná.
Z obsahu spisu Místního úřadu v Praze - Radotíně, jako stavebního úřadu, sp. zn. 2353c/97/Ch/Kv, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13. 11. 1997 byla stěžovatelce uložena podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. pokuta ve výši 200 000,-- Kč. V uvedeném spise je založen zápis z místního šetření ze dne 10. 7. 1997, které konstatovalo znečištění skládky stavebního materiálu stěžovatelky, a to asfaltem a jiným než stavebním materiálem. Jak je dále v zápise uvedeno, předmětný pozemek, na který je uzavřena smlouva mezi jeho vlastníkem a stěžovatelkou, není oplocen celý, a tím vznikají i vedlejší skládky s nebezpečným odpadem. K odvolání stěžovatelky rozhodl odbor výstavby Magistrátu hlavního města Prahy napadeným rozhodnutím ze dne 29. 6. 1998 tak, že již uvedené rozhodnutí odboru výstavby Místního úřadu městské části Praha - Radotín potvrdil. Ze spisu 28 Ca 232/98 Městského soudu v Praze je dále patrno, že rovněž napadeným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta s odůvodněním, že z obsahu pozvánky ze dne 26. 6. 1997 k místnímu šetření dne 10. 7. 1997 nelze dovodit, že by stavební úřad již v době vyhotovení této pozvánky věděl o konkrétních skutkových okolnostech jednání stěžovatele. Potřebná skutková zjištění učinil správní orgán teprve při již konstatovaném místním šetření dne 10. 7. 1997. Podle názoru městského soudu jednoletá subjektivní lhůta k uložení pokuty za delikt spáchaný stěžovatelkou začala proto běžet teprve počínaje dnem 10. 7. 1997, přičemž žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 7. 1998, což znamená, že o pokutě bylo pravomocně rozhodnuto v jednoleté subjektivní lhůtě stanovené v ustanovení § 107 odst. 1 stavebního zákona, v této době platném znění. Uvedená zjištění a závěry správních orgánů a městského soudu se tedy jeví jako zcela logické a přesvědčivé, neboť odpovídají i smyslu místního šetření jako určujícího podkladu pro rozhodování v situaci, kdy stavební úřad není s věcí dostatečně obeznámen (viz ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. ).
Vzhledem k tomu, že na postupu a závěrech správních orgánů a městského soudu neshledal Ústavní soud evidentně nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, jeví se v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná. Stejný závěr sdílí Ústavní soud i ohledně tvrzení stěžovatelky o nezákonném postupu Městského soudu v Praze při rozhodování bez nařízení jednání, neboť ve spise Městského soudu v Praze je pod č.l. 20 založen dopis stěžovatelky ze dne 8. 10. 1998, ve kterém výslovně uvedla, že souhlasí s rozhodnutím o žalobě bez jednání. Snaha stěžovatelky o zpochybnění právních účinků výzvy tvrzením, že byla podepsána soudní tajemnicí, se jeví Ústavnímu soudu jako účelová, neboť z citovaného dopisu je zcela jednoznačně patrno, že svůj projev vůle adresovala Městskému soudu v Praze k příslušné, přesně označené, věci.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení § 250i odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , takže stěžovatelka za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněna. Z tohoto důvodu byl stěžovatelčin návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu