Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 151/99

Ústavní soud rozhodl o návrhu V. K., směřujícímu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. - 42, ze dne 1. 9. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, čj. -19, ze dne 20. 8. 1997,

takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým podáním (které nemá náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem) ze dne 18. 3. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1999, obrací na Ústavní soud o pomoc při nalezení spravedlnosti v situaci, kdy shora označená rozhodnutí obecných soudů, s nimiž, jak je patrno z obsahu jeho podání, nesouhlasí, nebrala jeho námitky v úvahu.

V důvodech svého podání stěžovatel uvádí, že dne 16. 2. 1996 na základě uzavřené kupní smlouvy s postupiteli odkoupili společně s J. M. společnost S., s.r.o., která vlastnila 100 % akcií Papírny Česká Kamenice, a. s. Postupitelé žádali za odprodej odstupné, které bylo řešeno formou smluv o půjčce. Smlouva o půjčce uzavřené s ing. Z. P. (žalobce) byla jištěna dvěma směnkami vystavenými na částky 2 miliony a 2,7 milionu Kč se splatností dle termínu splátek půjčky, tj. do 31. 3. 1996 a 30. 6. 1996. Stěžovatel spolu se svým společníkem však nebyli schopni zajistit financování provozu zadlužené papírny, a proto byli nuceni společnost S., s.r.o., která vlastnila všechny akcie Papírny Česká Kamenice, prodat skupině nabyvatelů. V uzavřené smlouvě o převodu obchodních podílů ve společnosti S., s.r.o., ze dne 4. 9. 1996 bylo stanoveno, že noví nabyvatelé přebírají závazky postupujících k bývalým společníkům společnosti S., s.r.o., vyplývající ze smluv o půjčkách, jež jsou zajištěny směnkami.

Jak dále stěžovatel uvádí, přes provedený převod podílů a převzetí závazků novými nabyvateli obdržel stěžovatel směnečný platební rozkaz ze dne 10. 7. 1997, ve kterém mu bylo uloženo zaplatit do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu ing. P. částku 2 miliony Kč s úroky. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel včas námitky, krajský obchodní soud však rozsudkem, čj. -19, ze dne 20. 8. 1997, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti s odůvodněním, že z kupní smlouvy nevyplývá, zda k převzetí sporných osobních závazků skutečně došlo, a že stěžovatel neprokázal své námitkové tvrzení o zániku své povinnosti ze směnky. Stěžovatel se proto proti tomuto rozsudku odvolal, Vrchní soud v Praze však svým rozhodnutím, sp. zn. - 42, ze dne 1. 9. 1998, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nebraly v úvahu, že směnka jen jistila smlouvu o půjčce, a posuzovaly ji izolovaně. Necítí proto morální ani právní povinnost hradit ing. P. jakoukoliv částku a jeho jednání považuje za vydírání.

K posouzení návrhu si Ústavní soud připojil spis krajského obchodního soudu, sp. zn. , a nejprve se zabýval otázkou, zda návrh splňuje zákonné podmínky. Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě bylo stěžovateli rozhodnutí odvolacího soudu - Vrchního soudu v Praze, čj. -42, ze dne 1. 9. 1998, jak Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu, doručeno dne 16. 10. 1998. Tímto dnem tedy stěžovateli počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí. Jestliže byla ústavní stížnost, jak je patrno z razítka poštovního úřadu v Praze 74 s číslem R 045086, podána k poštovní přepravě teprve dnem 22. 3. 1999, stalo se tak po uplynutí zákonné 60 denní lhůty pro její podání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, neboť byla podána po lhůtě zákonem stanovené pro její podání, a proto musela být jako taková podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, aniž by soud dále stěžovatele vyzýval k odstranění formálních vad jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj