Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4/99

Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která co do formální stránky neodpovídala podmínkám zákona [, , 2, , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci (Krajský soud v Brně, sp. zn. ) zčásti pravomocný a zčásti nepravomocný rozsudek soudu prvého stupně ze dne 4. června 1998 a spolu s ním také rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího () a navrhl, aby obě rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud svým nálezem zrušil.

Formální vady stěžovatelova podání jeho ústavní stížnosti byly stěžovateli přípisem Ústavního soudu ze dne 10. února 1999 vytknuty a současně s tím byla mu určena lhůta k jejich odstranění.

Po Ústavním soudem určené lhůtě podáním zástupce stěžovatele ze dne

20. března 1999 byla Ústavnímu soudu předložena (formálně vadná) plná moc stěžovatelova zástupce, kopie rozsudku odvolacího soudu a kopie původního stěžovatelova podání s dodatkem, že stěžovatel "je přesvědčen, že mu soudy bylo upřeno právo na spravedlivý proces, a tím poškozena jeho práva", aniž by však - s ohledem na odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí - bylo dostatečně zřejmé, čím a proč mělo "k poškození stěžovatelových práv" vůbec dojít.

Vycházeje proto z původního stěžovatelova podání (tvrzení), námitka porušení stanoveného postupu (spravedlivého procesu) spočívá v tvrzení, že stěžovatel byl v přípravném řízení (při prvém výslechu) vyšetřovatelem vyslýchán bez účasti obhájce (přestože šlo o povinnou obhajobu), nicméně jakkoli toto tvrzení odpovídá skutečnosti, stěžovatel přehlíží, že touto procesní vadou v přípravném řízení se podrobně zabýval odvolací soud (str. 10 odůvodnění) a že od tohoto výslechu stěžovatele (ze dne 24. listopadu 1997) ve skutkovém a právním hodnocení inkriminovaného jednání výslovně odhlédl, a že velmi pečlivě a podrobně rozvedl důvody, pro které pozdější obhajobu stěžovatele odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z tvrzení stěžovatele, tak, a to především, z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy [§ 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. z.], který spáchal tím, že 2. listopadu 1997 kolem třetí hodiny ranní v N., poté co násilně vniknul do domu poškozené M. Ž. a poté co se zmocnil jejich peněz, ji znásilnil a posléze v úmyslu zakrýt své předchozí jednání ji rdoušením a kopáním do hlavy a krku usmrtil.

Námitky stěžovatele obsažené v jeho vlastním podání (procesní vady a výhrady vůči znaleckému posudku) jsou zcela totožné s těmi, které vznesl již v opravném řízení, a s nimiž se pod všemi v úvahu připadajícími aspekty obecný soud jako soud odvolací vypořádal, a to způsobem dostatečně zřejmým a dostačujícím.

Co do již zmíněné procesní vady, jíž byla postižena část přípravného řízení, zcela postačí poukázat na to, co bylo již uvedeno úvodem tohoto odůvodnění, aniž by bylo potřebné k tomu cokoli dodati, co do stěžovatelových výhrad vůči znaleckému dokazování, ani zde povšechná, a proto jen zcela apodiktická tvrzení neobstojí již proto, že toto dokazování bylo provedeno procesně zcela bezchybným způsobem a v dostatečném rozsahu a že také výsledky tohoto dokazování odvolací soud způsobem zákonu odpovídajícím (§ 2 odst. 6 tr. ř.) vyhodnotil a závěry z něho vyvozené odůvodnil.

Jestliže následně stěžovatel své doznání k odsouzenému trestnému činu odvolal a uchýlil se k obhajobě, kterou obecné soudy jako účelovou a nevěrohodnou odmítly, sluší stěžovatelovy výhrady odkázat na podrobné odůvodnění odvolacího soudu, z něhož je dostatečně zřejmé, proč se tak stalo a z čeho, zcela ve shodě s dokazováním plynoucím z dalších důkazů, odvolací soud k závěrům o stěžovatelově vině dospěl. Jestliže posléze v souvislosti s úvahami o trestu odvolací soud zrušil výrok soudu I. stupně stran protialkoholního léčení v ústavní formě [výrok sub. Va) rozsudku] a ve zrušeném rozsahu věc vrátil k novému projednání soudu I. stupně a také sám nově uložil (a podrobně odůvodnil) stěžovateli mírnější trest, než soudem I. stupně se stalo, a jestliže také všechny své výroky, vypořádav se dostatečně s obhajobou stěžovatele, řádným způsobem odůvodnil (§ 125 tr. ř.), není nic co by mu z hledisek ochrany ústavnosti bylo lze vytknout.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatele, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, dle níž - jak již dříve a opakovaně bylo vyloženo - do jeho pravomoci nespadá přezkum legality a věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů, případně přezkum hodnocení důkazů před nimi provedených

(k tomu srov. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha, 1995,

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995 a další).

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevila potřeba vyzývati stěžovatele opětně k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. května 1999