Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 213/98

Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., zastoupené advokátkou JUDr. E.Č., proti stanovisku Ministerstva zdravotnictví ČR, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností domáhá se stěžovatelka "rozhodnutí" Ústavního soudu, "že postupem komise výběrového řízení a Ministerstva zdravotnictví ČR byla porušena její základní práva zaručená d, jak vyplývají zejména z a 36 d, a navrhuje, aby Ústavní soud z tohoto hlediska "uvážil ústavnost

ustanovení až , jakož i nesprávnost jeho aplikace, které se jeví jako v rozporu s d, a proto, aby tato ustanovení zrušil".

Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje v tom, že zásahem Ministerstva zdravotnictví ČR, spočívajícím v závěru, že stěžovatel jako "nestátní zdravotnické zařízení nesplňuje optimálně posuzované předpoklady pro zajištění komplexní lůžkové péče v oborech chirurgie a gynekologie, porodnictví a jeho lůžková kapacita v posuzovaných oborech je na posuzovaném území nadbytečná", došlo k tomu, že zdravotní pojišťovny, zejména V, nezařadí stěžovatelku do své sítě smluvních zařízení zdravotních pojišťoven a neuzavře s ní příslušnou smlouvu, což ve svém důsledku pro stěžovatelku bude znamenat nutnost omezení nebo zastavení provozu lůžkové části zdravotnického zařízení. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení d a považuje jej za omezení své podnikatelské činnosti.

V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka svá tvrzení rozvádí a tvrdí, že závěr ministryně zdravotnictví a příslušné výběrové komise je nesprávný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá jednak rozhodnutí výběrové komise zřízené dle ( a násl.), která ve smyslu citovaného zákona provádí výběrové řízení, na základě kterého příslušná zdravotní pojišťovna posuzuje úroveň zdravotního zařízení a rozhoduje o jeho zařazení do sítě zdravotnických zařízení pro účely poskytování zdravotní péče na základě smlouvy a jednak "stanovisko" ministryně zdravotnictví, které, jak je výslovně z jeho označení patrno, tvoří přílohu návrhu komise výběrového řízení a je rovněž podkladovým materiálem pro vyhlašovatele k posouzení úrovně dotčeného zdravotnického zařízení.

V naznačených souvislostech se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, neboť ze samotné ústavní stížnosti stěžovatelky není patrno, proti jakému pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, opatření nebo jinému zásahu tohoto orgánu ústavní stížnost stěžovatele směřuje a zda stěžovatelka byla účastníkem takovéhoto řízení; stěžovatelka totiž svou ústavní stížnost nedoložila rozhodnutím výběrové komise a netvrdila, že by její ústavní stížnost směřovala proti tomuto rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti tak plyne, že tato směřuje proti "stanovisku" ministryně zdravotnictví, které však dle názoru Ústavního soudu nelze považovat ani za rozhodnutí podle ( ), ani za jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť ministryně zdravotnictví zcela nepochybně vydala své stanovisko v podstatě jako právně nezávazný akt, který jako takový není závazný pro závěry výběrové komise. Samotný výsledek výběrového řízení ani stanovisko ministryně totiž právně nezavazuje (v souladu s ust. zák. č.

) zdravotní pojišťovnu k tomu, aby uzavřela (neuzavřela) s příslušným zdravotním zařízením smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. Takováto smlouva je totiž výhradně projevem vůle dvou smluvních stran (na straně jedné zdravotní pojišťovny, na straně druhé zdravotního zařízení), a proto ani závěry výběrové komise ani stanovisko ministryně nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, a proto postačí stěžovatelku na ni odkázat (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 9, kupř. nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 10, Praha 1995) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti ( úst. ), je oprávněn k ingerenci do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci pouze tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s d, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a jestliže tak svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky uvážil i z toho hlediska, zda postup výběrové komise, případně postup ministryně zdravotnictví, nenaplňují znaky jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, neshledal však, že by postupem, který je v souladu se zákonem, a jak již bylo zdůrazněno, není ani postupem, na základě něhož by stěžovatelce vznikala nebo zanikala jakákoliv práva, došlo k zásahu, kterým by bylo porušeno kterékoli její ústavně zaručené základní právo.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení části zákona vyjádřený v ústavní stížnosti slovy "uvážil ústavnost až ", nezbývá než konstatovat, že přesně stanoví (ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), kdo a za jakých podmínek je oprávněn k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části; takový návrh je oprávněn podat také ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v zákona. Vzhledem k tomu, že návrh stěžovatele byl shledán jako zjevně neopodstatněný, nebyly dány ani podmínky pro postup dle zákona (k tomu srov. např. usnesení in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha, 1996) .

Ústavní soud neshledal, že by postupem výběrové komise nebo ministryně zdravotnictví došlo k porušení ústavních principů obsažených v , resp. 36 d, zejména když stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( d) je třeba stěžovatelku rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud vyložil, jak ústavní ochraně z tohoto článku plynoucí třeba rozumět a za jakých podmínek lze ústavněprávní ochranu poskytnout (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 141, Praha, 1997).

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy stěžovatelčiných tvrzení, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo odkázáno.

Nezbylo proto, než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. května 1999