Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 201/99

Ústavní soud rozhodl dne 14. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 1998, čj. -21, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, čj. -39,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v , a y ČR, jakož i a d. Obecné soudy totiž neprovedly důkazy, z nichž by bylo patrno, že předmětný byt nikdy nebyl bytem podnikovým, ale byl vždy majetku města, a při svém rozhodování nevzaly v úvahu fakt nedoložení důkazů o tom, že tehdejší zaměstnavatel žalovaného, tj. ČKD Hradec Králové, byl skutečně vlastníkem tohoto bytu a dále že přidělení tohoto bytu by bylo vázáno na výkon práce u zaměstnavatele. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 9. 4. 1998 podala u tohoto soudu žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu a určení nájemce bytu s odůvodněním, že mezi ní a žalovaným nedošlo k dohodě o nájmu bytu. Již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, když okresní soud z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 14. 5. 1975 zjistil, že předmětný byt byl žalovanému přidělen jako byt podnikový, a dospěl proto k závěru, že v daném případě nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, neboť právo užívat byt svědčilo pouze žalovanému. Novelou ( ) se toto užívací právo žalovaného změnilo v nájem a tento stav, kdy nájemce bytu je pouze žalovaný, trvá doposud. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že předmětný byt byl přidělen žalovanému jako byt podnikový, a tedy jen žalovanému mohlo vzniknout právo užívání bytu. I v dalších směrech se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, neboť argumenty, o které opírá svou ústavní stížnost, jdou zcela stranou podstaty věci. Podle ustanovení č. ustanovení - 181, tedy i ustanovení o společném bytu manžely, neplatila pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace. Pojem bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace byl definován v ustanovení , a to tak, že takovým bytem se rozumí i byty podnikové. Podle ustanovení , o hospodaření s byty, byly za podnikové byty považovány byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby. Z posléze citovaného ustanovení je tedy evidentní, že u tohoto typu bytu nebylo nepodmíněnou podmínkou jeho povahy vlastnické právo organizace k domu, v němž se byt nacházel. Také Ústavní soud zjišťuje z rozhodnutí o přidělení podnikového bytu vydaného bytovým odborem bývalého Městského národního výboru v Hradci Králové dne 14. 5. 1975 pod č. 223/75, že tento byt byl jako podnikový byt přidělen bývalému manželi stěžovatelky L. P. proto, že podle byl zapsán v seznamu uchazečů organizace podle citovaného zákona, přičemž tento pořadník byl ve smyslu tohoto zákona schválen rozhodnutím zmíněného správního orgánu ze dne 14. 5. 1975. Stěžovatelka měla tedy i za trvání manželství k tomuto bytu vždy jen odvozené právo, a nemohla se proto stát nájemkyní bytu ani vzhledem k ustanovení nyní platného .

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu