Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 351/98

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti E.S., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1998, č. j. -22, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka v návrhu, který došel Ústavnímu soudu dne 5. 8. 1998, se domáhala zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. června 1998, č. j. -22, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 1998, č. j. .

Stěžovatelka se žalobou uplatněnou u soudu domáhala, aby soud nahradil vůli žalovaného, tj. NG, k uzavření dohody podle , na vydání obrazu autora Q.M. "ZD", olej na plátně z roku 1861. Tuto žalobu soud prvého stupně zamítl. Při zkoumání formální bezvadnosti návrhu, tj. jeho procesních náležitostí, došel soud k závěru, že stěžovatelka svůj návrh uplatnila až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené k podání výzvy povinné osobě. Nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb., zrušil podmínku trvalého pobytu a nově upravil lhůty pro uplatnění výzvy pro vydání věcí u povinné osoby i uplatnění nároku u soudu.

S odvoláním na tento nález Ústavního soudu soud prvého stupně dovodil, že účinnost nálezu nastala dnem 1. 11. 1994, takže prekluzivní lhůta pro uplatnění výzvy skončila dnem 1. 5. 1995. Stěžovatelka však svou výzvu na vydání věci doručila povinné osobě až dne 29. 5. 1996, tedy více jak po roce, kdy byl již její nárok prekludován a kdy již zanikl. Rovněž tak žaloba stěžovatelky u soudu byla uplatněna až po uplynutí jednoroční promlčecí lhůty, podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Z procesní opatrnosti byla u tohoto řízení zástupcem vedl. účastníka vznesena námitka promlčení. Soud prvého stupně pro prekluzi nároku se již nezabýval meritem věci.

K podanému odvolání se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně, pokud se týká existence a běhu lhůty k podání výzvy oprávněné osoby osobě povinné, a to s odvoláním na citovaný nález Ústavního soudu. Opravil pouze konec běhu lhůty vzhledem ke státnímu svátku ze dne 1. 5. 1995 na 2. 5. 1995. Tato oprava nemohla mít vliv na běh prekluzivní lhůty a proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

Stěžovatelka se v podaném návrhu ústavní stížnosti obrací pouze proti rozsudku soudu odvolacího, kterému vytýká porušení , a d (dále jen ).

Nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu o běhu a charakteru lhůty. Při výkladu lhůty prekluzivní se odvolává na ustanovení § 583 o. z., kdy dodává, že zákonem musí být výslovně stanoveno, že neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě právo zanikne.

Pokud se týká počátku běhu lhůty, vytýká soudu, že se dopustil nepřípustného extenzivního výkladu. Nesouhlasí s názorem, že účinnost citovaného nálezu Ústavního soudu (1. 11. 1994) je událostí, od které se lhůta počítá. Dovozuje dále, že u nálezu Ústavního soudu je závazná pouze jeho výroková část, tedy nelze přihlížet k právním závěrům, obsaženým v odůvodnění nálezu.

Stěžovatelka se neztotožňuje ani s odůvodněním soudu o promlčeném, či snad prekludovaném nároku. Uvádí, že argumentuje-li soud s počátkem běhu lhůty podle obecných předpokladů uvedených v § 101 o. z., musela by být promlčecí doba tříletá. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu pro porušení jejich výše uvedených základních práv.

Ústavní soud byl nucen předem požádat právního zástupce o odstranění vady plné moci. Po jejím odstranění si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. . Z protokolu o jednání ze dne 5. 3. 1998 se podává, že byla předložena soudu stěžovatelčina výzva k vydání movité věci ze dne 28. 5. 1996, na které je prezentační razítko vedl. účastníka a poznámka, že bylo doručeno poštou dne 29. 5. 1996.

Odvolací soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti znovu zopakoval běh lhůty k výzvě povinné osoby, kdy stěžovatelka měla vyzvat povinnou osobu k vydání věci nejpozději do 2. května 1995. Protože tak učinila až 29. 5. 1996 a žalobu k soudu podala až 8. 10. 1997, její právo zaniklo a žaloba nemohla být úspěšná. Upozornil také, pokud ústavní stížnost obsahuje odkazy na ustanovení o. z., že to svědčí o nepochopení restitučního , jako zvláštního předpisu ve vztahu k .

Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, kdy také souhlasí s názorem odvolacího soudu, že stěžovatelka si nesprávně vykládá, ustanovení ve vztahu na restituční zákony a na nálezy Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

Nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., byl publikován ve Sbírce zákonů dne 11. srpna 1994. Přímo v enunciátu tohoto nálezu je uvedeno, že dnem 1. 11. 1994 se zrušuje v ustanovení , stanovená podmínka trvalého pobytu a v § 5 odst. 2 a 4 slova "od účinnosti tohoto zákona". Tímto dnem tedy nastává účinnost předmětného nálezu, tj., že od tohoto dne začíná běžet jeho vykonatelnost. Tento závěr, jak již uvedl Ústavní soud ve svém nálezu č. 164/1994 Sb., je nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí , 4 ,

ve znění pozdějších předpisů, nebyla garantována. Vzhledem k datu uveřejnění nálezu a stanovené době účinnosti nálezu nemohou být o datu účinnosti nálezu jakékoli pochyby ( y).

Stěžovatelka má sice právo polemizovat o závaznosti nálezů Ústavního soudu, měla by si však uvědomit, že pokud vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu nebude změněno novým plenárním rozhodnutím, je jím sám Ústavní soud vázán, obdobně jako všechny orgány a osoby ( y).

Konečně k povaze lhůty podle ustanovení § 5 odst. 2 cit. restitučního zákona nutno pouze dodat, že její prekluzivní charakter je stanoven přímo v tomto zákonném stanovení dikcí, že nevyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců nárok zanikne. U osob, kterým vzniklo jejich oprávnění odstraněním překážky trvalého pobytu v ČR teprve dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., šestiměsíční lhůta začala běžet ode dne 1. 11. 1994. Tento začátek běhu lhůty je rozhodující i pro uplatnění nároku u soudu.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 18. května 1999