Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 127/99

Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 1999 (ve věci ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci v jeho trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě ( ) "zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených zejména v a a 6 d"; podle tvrzení stěžovatele stalo se tak tím, že obecným soudem

I. stupně jako soudem odvolacím (a obdobně také obecným soudem I. stupně) "ústavně nekonformním postupem byl odsouzen v rámci trestní sazby § 250 odst. 4 tr. z.", ačkoli měl být odsouzen "nanejvýš podle § 250 odst. 1, 3 tr. z. s daleko nižší sazbou a výhodnějšími podmínkami pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody".

Aniž by svá tvrzení stran vytýkané protiústavnosti (z hlediska označených článků d) blíže rozvedl, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu I. stupně zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl jimi odsouzen za trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení § 250 tr. z. za použití vyšších kvalifikačních znaků daných odst. 3 a 4 téhož zákonného ustanovení, když obecné soudy dospěly k závěru, že výší způsobené škody (cca 1,500.000 Kč) posouzený trestný čin přísnější právní kvalifikaci (jejím zákonným podmínkám) odpovídá.

Jakkoli podrobná argumentace stěžovatele - jako novum ve vztahu k předchozím řízením - je zaměřena proti zákonnému znaku škody velkého rozsahu (odst. 4 § 250 tr. z.) a tvrdí, že na posouzení výše jím způsobené škody obecné soudy usoudily též v intencích "nesprávného názoru Nejvyššího soudu", dle něhož "zákonem je založeno výslovné zmocnění, aby vláda upravila nejnižší mzdu právě specificky pro účely zákona", není z námitek stěžovatele dostatečně zřejmé, v čem byl měla spočívat jím tvrzená protiústavnost obecnými soudy užité právní kvalifikace, když jím myšlený odkaz na zásadu in dubio mitius se nevztahuje k interpretaci právní normy, ale, jak z její povahy vyplývá, dotýká se možných skutkových variant či pochybností. Bez ohledu na to však stěžovatel přehlíží, že Ústavní

soud - jak již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil - není oprávněn k přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by tyto v konkrétní věci svým procesním postupem vykročily z mezí ústavních podmínek zakládajících v intencích d ( ) zásady stanoveného postupu (spravedlivého procesu) (k tomu srov. např. nález ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995). Taková pochybení obecných soudů však stěžovatel ani netvrdí, a z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, jež ostatně zcela vyhovují zákonným požadavkům ( al. 2 tr. ř.), ani neplynou.

Byla proto ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. května 1999