Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 47/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. -267, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 28. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 1998, č.j. -267, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. -216. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 1996, č.j. -198, v části týkající se vzniku prodlení s placením jednotlivých faktur a povinnosti platit smluvní pokutu. Ve zbytku byla žaloba stěžovatele zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d ("Listina"). Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací měl o podaném dovolání rozhodnout, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, a tudíž dle jeho názoru se jednalo o dovolání přípustné podle Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání podle porovnáním výroků č. I. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího dospěl k závěru, že jde o obsahově shodné výroky, tj. že odvolací soud v této části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu. Změna rozsudku soudu prvního stupně spočívala pouze ve změně doby prodlení, za níž byla účtována smluvní pokuta, přičemž tato změna byla provedena ve prospěch žalovaného v bodě II. výroku rozsudku odvolacího soudu. Smluvní pokuta nebyla tedy žalobci za období předcházející době určené odvolacím soudem v rozsudku tohoto soudu přiznána, zatímco soud I. stupně smluvní pokutu v tomto období přiznal. Z uvedeného je patrné, že v této části byl rozsudek soudu I. stupně změněn. Tento výrok, tj. výrok č. II. rozsudku odvolacího soudu, však stěžovatel dovoláním nenapadl, a proto se dovolací soud nemohl přezkoumáním této části rozsudku zabývat. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle , a neshledal ani důvody přípustnosti uvedené v v návaznosti na ust. Proto dovolání zamítl a nemohl se již zabývat věcnými námitkami uvedenými stěžovatelem v dovolání.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shromážděných podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu a proto se, v podstatě jako na soud "odvolací", obrátil na Ústavní soud, a to poté, kdy v téže věci dřívější ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 1997, č.j. -216 byla odmítnuta jako nepřípustná (usnesení ze dne 21. 1. 1998,

sp. zn.

). Uvedeným postupem stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci procesních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v podstatě sdílí názor Nejvyššího soudu ČR, podle něhož příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou obsahově shodné, tj. že odvolací soud v předmětné části potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, a tudíž nešlo o jeho změnu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu