Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 214/98

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti

společnosti S., a.s., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. K 185/95, ze dne 23. 3. 1998, za účasti Krajského

soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , ze dne 23. 3. 1998, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38

odst. 2 d (dále jen " ")

a y ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla vyloučena z uspokojení

v konkurzu prohlášeného na majetek dlužníka společnosti G.,

s.r.o., přihláška pohledávky stěžovatelky jako konkurzního

věřitele, a to jako přihláška podaná po zákonem stanovené lhůtě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 20. 4. 1995

podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na prohlášení

konkurzu na majetek dlužníka, společnosti G., s. r. o. Krajský

soud v Ústí nad Labem svým usnesením, sp. zn. , ze dne 28.

6. 1995, však návrh stěžovatelky zamítl. K jejímu odvolání Vrchní

soud v Praze, jako soud odvolací, napadené usnesení zrušil

usnesením, sp. zn. , ze dne 24. 5. 1996, a věc vrátil

krajskému soudu k dalšímu řízení. Mezitím podal u téhož krajského

soudu na majetek téhož dlužníka další návrh na prohlášení konkurzu

pro stěžovatelku neznámý navrhovatel a soud na jeho základě vydal

usnesení, sp. zn. K 185/95, ze dne 17. 5. 1996, o prohlášení

konkurzu, které však stěžovatelce nedoručil. Řízení o návrhu

stěžovatelky, vedené pod sp. zn. , pak Krajský soud v Ústí

nad Labem usnesením ze dne 14. 5. 1997 zastavil z důvodu překážky

věci rozhodnuté, a to s odvoláním na usnesení svého soudu, sp. zn.

K 185/95, ze dne 17. 5. 1996. K odvolání stěžovatelky odvolací

Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. , ze dne 23. 9.

1997, napadené usnesení o zastavení řízení potvrdil. Stěžovatelka

podala proti tomuto usnesení dovolání, které však Nejvyšší soud ČR

svým usnesením, sp. zn. 1 Odon 133/97, ze dne 26. 2. 1998, jako

nepřípustné odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na

to, že , o konkurzu a vyrovnání, byl zákonem

č. s účinností od 1. 6. 1996 doplněn i o ustanovení

§ 4 odst. 4, které stanoví, že návrh dalšího navrhovatele na

prohlášení konkurzu na majetek stejného dlužníka podaný dříve, než

soud pravomocně rozhodl o prohlášení konkurzu, se považuje za

přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu; další

navrhovatel musí však přijmout stav řízení, v němž je při jeho

přistoupení. Krajský soud tedy podle názoru stěžovatelky pochybil,

když návrh jiného věřitele na prohlášení konkurzu, vedený pod sp.

zn. K185/95, nepovažoval podle výše zmíněného ustanovení § 4 odst.

4 novelizovaného zákona o konkurzu a vyrovnání za návrh na

přistoupení k řízení, probíhajícím již k návrhu stěžovatelky pod

sp. zn. K 57/95. V řízení, vedeném pod sp. zn. K 185/95, naopak

protiprávně pokračoval a vydával v něm rozhodnutí, včetně ústavní

stížností napadeného usnesení ze dne 23. 3. 1998. Stěžovatelka

vyslovuje názor, že tímto postupem soud porušil zásadu

spravedlivého procesu, zaručenou v tomto případě v čl. 36 odst.

1, a y i y

ČR, a navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení

zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojil si spisy

tohoto soudu, sp. zn. a sp. zn. .

Poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu připojených spisů je patrno, že údaje stěžovatelky

uváděné v důvodech její ústavní stížnosti, týkající se postupu

soudu ve věcech vedených pod sp. zn. a K 185/95,

odpovídají skutečnosti. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. K 57/95, ze dne 14. 5. 1997, bylo řízení o návrhu

na prohlášení konkurzu podaném stěžovatelkou již 20. 4. 1995

zastaveno, a to z důvodu překážky věci rozhodnuté - s poukazem na

rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 5. 1996 o prohlášení konkurzu na

majetek téhož dlužníka, zahájeném k návrhu jiného věřitele, který

však byl podán později než návrh podaný stěžovatelkou. Ze spisu je

také patrno, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 5. 1996,

jímž byl prohlášen konkurz k návrhu jiného věřitele, stěžovatelce

nebylo doručováno, naopak, stěžovatelka byla v řízení, vedeném pod

sp. zn. , ještě dne 4. 7. 1996 soudem vyzývána, aby

zaplatila zálohu na náklady konkurzu s tím, že v případě

nezaplacení zálohy soud řízení zastaví. Stěžovatelka tuto zálohu

zaplatila a důvodně tak očekávala vydání rozhodnutí o jí podaném

návrhu. Krajský soud však, jak již shora uvedeno, řízení o jí

podaném návrhu zastavil. V odvolání proti uvedenému rozhodnutí

stěžovatelka zejména namítala, že podáním jejího návrhu na

prohlášení konkurzu bylo řízení zahájeno a způsobilo tak překážku

litispendence s důsledkem, že v téže věci, tedy proti témuž

dlužníkovi, nemohlo u soudu probíhat jiné řízení. Další návrh by

proto bylo zásadně možné považovat pouze za přistoupení

k původnímu návrhu stěžovatelky. V opačném případě bylo třeba

později zahájené řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o.

s. ř. V rozhodnutí o odvolání Vrchní soud v Praze, jako odvolací

soud, napadené usnesení potvrdil s tím, že rozhodnutí o prohlášení

konkurzu je pravomocné, a nemůže tak přicházet v úvahu jiný

postup, než stávající řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst.

1 Stěžovatelka pak také proti rozhodnutí vrchního soudu

podala dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť směřovalo

proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Námitkám

stěžovatelky, že ve věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp.

zn. , s ní nebylo a není jednáno jako s účastníkem řízení,

a že jí rozhodnutí v něm vydaná nebyla bezdůvodně doručována,

nicméně Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil.

Podle jeho názoru měly totiž nejpozději dnem 1. 6. 1996 soudy

považovat návrh jiného věřitele (společnosti Prova a Kadlec) za

přistoupení k návrhu stěžovatelky a stěžovatelka byla proto

účastníkem řízení i ve věci vedené u soudu pod sp. zn. .

Ústavní soud na základě shora uvedených zjištění,

s přihlédnutím k nesprávnému postupu soudu ve věci, vedené pod sp.

zn. K 185/95, kdy mělo být řízení o později podaném návrhu na

prohlášení konkurzu jiným věřitelem na majetek téhož dlužníka

ihned pro překážku věci, k návrhu stěžovatelky zahájené,

zastaveno, jakož i s přihlédnutím k novelizovanému ustanovení

§ 4 - jeho odstavci 4 - zákona o konkurzu a vyrovnání, v podstatě

shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR (který však rozhodoval

nikoliv ve věci, vedené pod sp. zn. ) je toho názoru, že

stěžovatelku bylo třeba považovat nejen za účastnici řízení,

vedeného pod sp. zn. , zahájeného k jejímu návrhu, ale také

za účastnici řízení, vedeného u téhož soudu proti témuž dlužníkovi

pod sp. zn. K 185/95 (zahájeného na návrh jiných dlužníkových

věřitelů), a nebylo-li s ní takto jako s účastníkem řízení v této

posledně jmenované věci - v níž také bylo vydáno napadené usnesení

- jednáno, byla tímto postupem soudu, a to včetně vydání

napadeného usnesení, jakkoliv je toto usnesení formálně posuzováno

správné, porušena procesní práva stěžovatelky jako účastníka

řízení a zároveň také její práva, zaručovaná čl. 36 odst. 1 , čl.

37 odst. 3 a y. Z uvedených důvodů bylo proto

napadené usnesení zrušeno [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 6. května 1999