Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 375/98

Ústavní soud rozhodl dne 6. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. R.Ž., zastoupený JUDr. M.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 1998, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ustanovení , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak za podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel (pravomocné a doručené) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 1998 (vydané ve věci Městského soudu tamtéž, sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d) a současně též jemu odpovídající práva plynoucí z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána ( úst. ); podle tvrzení stěžovatele k porušení označených práv došlo tím, že krajský soud již dříve označeným rozhodnutím zastavil řízení, když byl dospěl k závěru, že opravný prostředek (odvolání) proti rozhodnutí soudu I. stupně je nepřípustné (

odst. 4 ). S odkazem na to, že opravný prostředek v řízení před obecnými soudy stěžovatel podal ve smyslu poučení soudem I. stupně, jehož se mu v písemném vyhotovení rozhodnutí dostalo, s výtkou, že touto skutečností se odvolací soud nikterak nezabýval a

s rozvedenými námitkami v meritu věci samé posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz shora) svým nálezem zrušil; obdobný návrh (spolu s ústavní stížnosti) vznesl také pokud jde o ustanovení , neboť má za to, že toto ustanovení ve smyslu judikatury "Evropského soudu pro lidská práva" nezakládá v oblasti správního soudnictví soudní přezkum v plné jurisdikci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel byl ve správním řízení jako řidič motorového vozidla pravomocně potrestán za přestupek, a protože pravomocné rozhodnutí správních (policejních) orgánů pokládal za věcně nesprávné, usiloval o ochranu svých práv správní žalobou, v níž - jako žalovaného - označil Policii ČR, obecný soud však řízení, s odkazem na nesprávné označení žalovaného a s odkazem na stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR, zastavil, nicméně v poučení o opravném prostředku stěžovatele poučil tak, že proti usnesení o zastavení řízení je přípustné odvolání. V intencích tohoto poučení stěžovatel vyvolal (odvoláním) opravné řízení, o němž však, o jeho opravném prostředku (odvolání) bylo rozhodnuto výrokem o zastavení řízení (§ 250j odst. 4,§ 211 a

).

Základní otázkou v posuzované věci je, zda v oblasti správního řízení očividně nesprávným poučením obecného soudu vznikne účastníkovi řízení - pod aspekty zásad daných a násl. d - právo (opravného prostředku), které jinak zákon vylučuje; takto položenou otázku, jak vyplyne z následných úvah, je nutno posoudit ze dvou hledisek.

V oblasti obecného soudnictví je obecný soud vázán zákonem ( al. 1 úst. ); ve věcech soudního přezkumu správních rozhodnutí platí zásada jednoinstančnosti, když přezkum soudního rozhodnutí soudem instančně nadřízeným je ex lege vyloučen ( ).

Jestliže v důsledku ústavně podložených zásad a zcela v intencích současného právního stavu rozhodl odvolací soud (proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje) ve shodě se zákonem tak, že řízení - ve stěžovatelově věci - pro nepřípustnost opravného prostředku zastavil, nelze jeho rozhodnutí ani pod ústavněprávními aspekty nic podstatného vytknout, neboť - navzdory nesprávnému poučení obecného soudu I. stupně - nelze (ani nejširším výkladem) založit (procesní) právo tam, kde jej zákonodárce výslovným předpisem zákona vyloučil.

Nejinak je tomu co do přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavním soudem; přiznat stěžovateli právo na opravný prostředek by za již zmíněného právního stavu bylo buď libovůlí nebo interpretací současného procesního uspořádání (stanoveného postupu) contra legem a z hlediska obecného soudu a povinností jeho soudcům ústavně uloženého protiústavní, neboť ani zákon ( ) ani ústavní pořádek republiky vybočení z obecně i konkrétně stanovených zásad nepřipouští.

Jakkoli vážné se mohou jevit námitky stěžovatele vůči procesnímu postupu obecného soudu I. stupně a jakkoli poučení (o opravném prostředku) toho soudu je očividně chybné, tyto okolnosti ani samy o sobě ani ve své vzájemné souvislosti na správnosti vyvozeného závěru nemohou nic změnit, stejně jako nemohou odůvodnit tvrzení stěžovatele, že mu - v posuzované věci - bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Stěžovateli totiž - přes nesprávné poučení obecného soudu - nebránilo nic v tom, aby o ochranu svých práv (vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně) usiloval způsobem ústavně a zákonně předvídaným

[ úst. , zákona].

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou důvodů, jak vpředu byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

O návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení nebylo třeba ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu rozhodovat, neboť odmítnutím ústavní stížnosti odpadla současně i základní podmínka pro projednání takového návrhu (k tomu srov. usnesení ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22 Praha, 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. května 1999