Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 128/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra. Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing L. M., zastoupeného JUDr. I. K., CSc., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 1998, sp. zn , za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. 3. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná podáním ze dne 11. 3. 1999, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 1998, sp. zn , kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele (obžalovaného) proti usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 9. 10. 1998, č.j. -187, jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. L. M. není vyloučen z projednávání a rozhodování trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. , v níž je stěžovatel stíhán pro pokus trestného činu ublížení na zdraví dle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d ("Listina"). Uvedl, že soudcem, který má spolurozhodovat v jeho trestní věci, je Mgr. L. M., tj. táž osoba, která byla jako soudní čekatel přítomna dne 19. 2. 1997 po celou dobu výslechu a uvalování vazby na stěžovatele soudkyní téhož soudu JUDr. M. D., a zdržovala se v jednací místnosti spolu se soudkyní a zapisovatelkou i poté, tj. zjevně v době, kdy soudkyně své rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby diktovala písařce. Stěžovatel se neztotožňuje s hodnocením důsledků přítomnosti Mgr. L. M., jak bylo provedeno v napadeném usnesení, a nesouhlasí též s argumentací, že soudní čekatel byl pouze uveden v protokolu o jednání, nebyl na něm podepsán a nijak do jednání nezasahoval. Stěžovatel též poukázal na (míněn je zřejmě ) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již podrobně zabýval, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y nedošlo.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Plzni neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému porušení ústavních procesních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedeného důvodu jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení y, resp. Úmluvy, jako zjevně neopodstatněné. Na podporu svého stanovisko připomíná Ústavní soud právní názor Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož pouhá skutečnost, že stejný soudce (kterým Mgr. M. v inkriminované době nepochybně nebyl) učinil rozhodnutí před procesem, zejména pokud jde o předběžné zadržení, nemůže být důvodem k obavám o jeho nestrannosti, a že k takovému závěru mohou vést pouze zvláštní okolnosti (rozsudek ve věci Hanschildt, 1989, A - 154). Existenci takových okolností, které by nestrannost soudce vystavily pochybnostem v objektivním smyslu, Ústavní soud nenalezl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu