Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 11/99

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1998, čj. -304, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 1998, čj. -288, a o návrhu na odložení vykonatelnosti, t a k to :

I. Ústavní stížnost se o d m í t á .

II. Návrh na odložení vykonatelnosti se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům, jimiž byl uznán vinným trestným činem znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a uloženo mu ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě, stěžovatel tvrdí, že nevyslechnutím navrženého svědka Z. bylo porušeno jeho právo na obhajobu, spravedlivý proces i zásada rovnosti účastníků. Stejně tak došlo za situace, kdy lékař MUDr. S., který poškozenou vyšetřil 50 minut po údajné trestné činnosti, vyloučil jakékoliv znásilnění a soulož v inkriminované době, a kdy výpověď poškozené zůstala osamocena k porušení zásady in dubio pro reo. Dále odmítl jako nezákonný postup, kterým bylo přihlédnuto k jednání, jehož se měl dopustit v roce 1979. V další části své ústavní stížnosti rozvedl, že skutek, pro který byl uznán vinným, se nestal, neboť ačkoliv poškozená udala silné menstruační krvácení, nebyly zjištěny jeho krevní stopy a rovněž tak nebylo zjištěno údajné utržení zvonku. Navíc, ačkoliv poškozená sama uvedla, že byla potřísněna menstruační krví na ústech a že se jí dělalo špatně, bez toho, aniž se měla kde umýt, pila kávu, s tím, že bylo vyvráceno i její údajné vyprání spodních kalhotek, neboť utekla k sousedům zcela nahá a ani policie při ohledání místa činu žádné kalhotky nenašla. V této souvislosti stěžovatel zpochybnil skutkové závěry soudu v kontextu jím formulované mužské přirozenosti a navázal námitkou nadhodnocení výpovědi poškozené, která je podle jeho názoru osobou zkušenou z hlediska mimomanželských styků a nevěrohodnou, neboť pokud jde o tvrzení, že nezná stěžovatele a jeho manželku, byl prokázán opak, stejně tak jako neobstálo její tvrzení o spokojeném manželství, a naopak bylo prokázáno, že sama poškozená vyloučila v kinokavárně své znásilnění. K hodnocení důkazů poukázal na ovlivňování svědkyně H. a její výpověď o tom, že měla z manžela poškozené strach. Konečně namítl, že napadeným rozhodnutím byl při nezměněném skutkovém stavu oproti původně zprošťujícímu rozsudku uznán vinným ze spáchání trestného činu, což se také projevilo v odůvodnění rozhodnutí, které neodpovídá požadavkům na určitost, přesvědčivost a přezkoumatelnost. Dále se stěžovatel domáhal odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 9. 1997, čj. -248, obžaloby zproštěn z trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1 tr. zákona. Zprošťující rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 1997, čj. -272, a to nejen pro neúplnost dokazování, ale rovněž proto, že některé důkazy zůstaly soudem prvého stupně zcela pominuty, a to konkrétně znalecký posudek z oboru psychologie, jednoznačně potvrzující věrohodnost poškozené, a na druhé straně znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie, zpochybňující věrohodnost obžalovaného a vysvětlující motivaci obžalovaného, dále zůstal zcela pominut i výsledek ohledání místa činu a obsah lékařské zprávy o zranění poškozené, z níž je patrno nejen poranění očí, ale i oděrky zad a podpaží, které jsou v rozporu s tvrzením obžalovaného o ranách pěstí pouze do obličeje. Konečně bylo zprošťující rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno z důvodu jednostranného hodnocení důkazů, když nebylo zohledněno, že obžalovaný měnil svou výpověď, zatímco výpověď poškozené zůstala neměnná, a dále proto, že ze svědeckých výpovědí D., K., H. se soud prvého stupně zaměřil jen na okolnosti, jak se poškozená svědkům jevila, a nikoliv na okolnosti, mající význam v poměru ke skutku, a navíc přihlédl z měnících se výpovědí svědkyně H. pouze k poslední pro poškozenou nejnepříznivější. Následujícím rozsudkem Okresního soudu Děčín ze dne 22. 9. 1998, čj. -288, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1998, čj. -304, byl po doplnění dokazování, zaměřeném v podstatě na odstraňování rozporů ve výpovědích, stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, a to na základě zjištění o tom, že dne 28. 10. 1995 kolem 18.00 hod. ve Varnsdorfu, okr. Děčín, v chodbě rodinného domku čp. 48 v ulici J. udeřil pěstí do obličeje poškozenou M. P., nar. 31. 12. 1967, donutil ji svléknout se do naha a sát mu pohlavní úd, po opakovaných úderech pěstí do obličeje na ní proti její vůli vykonal soulož, přičemž jí v jejím průběhu vyhrožoval usmrcením, pokud se o jeho jednání zmíní manželovi, poté ji výhrůžkami opětovně přinutil, aby mu sála pohlavní úd, což činila do doby, než využila situace, že jím nebyla držena, a z domku utekla. V odůvodnění rozhodnutí se přitom konstatuje, že stěžovatel v domě poškozené v kritickou dobu byl, že jeho výpověď na rozdíl od výpovědi poškozené není neměnná, přičemž ze shodných výpovědí svědků P. K., M. a M. B. a D. H., z přípravného řízení, z výsledků ohledání místa činu vzhledem k bezprostřednosti trestního oznámení, výsledkům lékařských vyšetření, závěrům znaleckých posudků, dospěl soud k závěru, že obhajoba byla vyvrácena a že z trestné činnosti byl obžalovaný bezpečně usvědčen na sebe navazujícími a navzájem se doplňujícími důkazy, které tvoří ucelený řetěz důkazů, v důsledku čehož byl obžalovaný právem uznán soudem prvého stupně vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona. Současně krajský soud uvedl důvod, pro který nepovažoval za nutný výslech svědka Z., totiž že navržený svědek se měl vyjádřit k pověsti poškozené a nikoliv k činu jako takovému ani k okolnostem bezprostředně následujícím.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v pouhém opakování námitek, uplatněných již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vypořádaly, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy pátéy. Z ústavního principu nezávislosti soudů (y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením tr. řádu, jakož i ustanovení tr. řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu soudní nezávislosti.

Obsah uvedeného spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. , však nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Na uvedeném nic nemění, že stěžovatel byl původně obžaloby zproštěn, neboť zprošťující rozsudek vykazuje vady rozvedené ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 1997, čj. -272, s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje.

Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé se návrh na odložení vykonatelnosti stal bezpředmětný a proto byl rovněž odmítnut dle shora uvedeného ustanovení.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání

přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

V Brně dne 10. 5. 1999 předseda senátu Ústavního soudu