Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 88/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V. Ř., zastoupeného JUDr. R. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podání je zjevně neopodstatněné.

Dne 16. 2. 1999 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1999, č. j. -97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. .

Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. . Rozsudkem soudu I. stupně byl navrhovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem spáchaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a současně byl stěžovatel odsouzen mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců se zařazením pro výkon trestu podle § 39a odst. 2 písm.b) tr. zák. do věznice s dozorem.

Stěžovatel v podané stížnosti v podstatě zopakoval námitky uvedené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho právo, zakotvené v a d a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba shora citované rozsudky obecných soudů a odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu z toho důvodu, neboť dne 19. 2. 1999 měl stěžovatel nastoupit výkon trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru výkon trestu by pro něj v dané situaci znamenal vážnou újmu.

Z podání je zřejmé, že stěžovatel zaměňuje činnost Ústavního soudu za třetí instanční stupeň projednání trestní věci navrhovatele.

Jak již v odůvodnění usnesení konstatoval odvolací soud, stěžovatel v průběhu řízení odmítl vypovídat k jednomu z projednávaných skutků s tím, že se k věci vyjádří až u soudního jednání. Je pravdou, že obviněný nemůže být k výpovědi v žádném případě přinucen a svoji výpověď může kdykoli odepřít. S tímto jednáním jsou však spojeny důsledky, kterou jdou k tíži stěžovatele. Je proto jen jeho záležitostí jakým způsobem bude vést svoji obhajobu a zda bude ignorovat jednání, jako se tomu stalo při hlavním líčení u Okresního soudu v Pardubicích, kdy se i přes řádné obeslání k soudu 2x nedostavil a svoji neúčast řádným způsobem neomluvil ani nedoložil. V průběhu řízení před odvolacím soudem využil sice svého práva na závěrečné slovo, ale v této fázi řízení již samozřejmě odvolací soud nemohl provádět celé řízení znovu tak, aby stěžovatel k jednotlivým důkazům mohl podávat své vysvětlení. Je tedy zřejmé, že stěžovateli nebylo v průběhu trestního řízení odepřeno právo na obhajobu, naopak byla mu opakovaně poskytována možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy. Jestliže navrhovatel této možnosti vědomě nevyužil, musí si přičíst veškeré důsledky spojené s tímto jednáním k vlastní tíži.

Formální i materiální podmínky pro možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele byly řádně splněny a oběma soudům tedy nebránilo nic v tom, aby v projednávané věci rozhodly.

Ústavní soud neshledal v dané věci porušení práv navrhovatele a ani porušení procesních předpisů, které zahrnují jak právo na obhajobu, tak i právo na řádný a spravedlivý proces a stížnost jako zcela neodůvodněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 28. dubna 1999