Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 482/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele R., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 1998, č.j. -120, a o návrhu na odklad tohoto usnesení,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 1998, č.j. -120. Tímto usnesením změnil Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 1998, č.j. -97, ve výroku o nákladech řízení "ve vztahu žalobce (Komerční banky, a. s., Praha 1, Na Příkopě 33) - první žalovaný (R., spol. s no.) tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 57.634,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení". Vrchní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze konstatoval, že Krajský soud v Hradci Králové ve věci žalobce Komerční banky, a.s., v Praze, proti žalovaným 1) R., společnost s ručením omezeným a 2) F., a.s., o zaplacení částky 2,881.620,- 60 Kč s přísl., řízení zastavil, nebot' žalobce vzal před prvním jednáním ve věci žalobu zpět. Krajský soud dále rozhodl, že se žalobci vrací 57.634,- Kč ze zaplaceného soudního poplatku a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze však dovodil, že žalobce vzal žalobu zpět pro chování prvního žalovaného - stěžovatele, který se zavázal

1

zaplatit dluh žalobci podle splátkového kalendáře. V tom případě bylo namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení ve vztahu žalobce - první žalovaný, podle ust. věty druhé (dále jen " ") a nikoli (jak to učinil soud 1. stupně) podle ust. Náklady žalobce představovaly 57.634,- Kč vynaložených za 1/2 soudního poplatku ze žaloby. Proto Vrchní soud v Praze - jak již bylo uvedeno - rozhodnutí soudu 1. stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce - první žalovaný - změnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že spor mezi ním a Komerční bankou, a.s., v Praze probíhal na základě žaloby Komerční banky ze dne 10. 10. 1996 (sp. zn. ) s návrhem, aby jí stěžovatel a F., a.s., Praha 7, zaplatily částku 2,881.620,60 Kč s přísl. Žaloba byla podána až poté, kdy stěžovatel dne 22. 5. 1995 uzavřel s F., a.s., smlouvu označenou jako darovací, podle níž R. darovala a.s. F. objekt čp. 78 se stavební parcelou parc. č. 375 a objekt čp. 77 se stavební parcelou parc. č. 376, vše kat. úz. a obec L., zapsané na LV č. 2287 u Katastrálního úřadu S. Toto darování bylo vázáno na úhradu dluhů stěžovatele uvedených ve smlouvě, mimo jiné i úvěrů poskytnutých Komerční bankou. Situaci, která následně nastala, stěžovatel nezavinil. F. zcela ignorovala převzaté závazky, proto ji stěžovatel vyzval k vrácení daru. Stěžovatel dne 13. 6. 1997 odstoupil od původně "darovací", ale v podstatě "kupní smlouvy" a následně dne 30. 6. 1997 byla notářským zápisem mezi F. a stěžovatelem uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy. Stěžovatel podal u Okresního soudu ve Svitavách žalobu na vydání předmětu bezdůvodného obohacení a.s. F. z neplatné darovací smlouvy, leč okresní soud žalobu zamítl. Na základě odvolání pak Krajský soud v Hradci Králové rozhodl (datum ani spisovou značku stěžovatel neuvedl), že tzv. "darovací smlouva" resp. "kupní smlouva" jsou absolutně neplatné. Po rozsudku byla následně provedena změna zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Z těchto skutečností podle názoru stěžovatele vyplývá, že danou situaci nezavinil, ale naopak činil vše pro to, aby byla zajištěna úhrada dluhů, mimo jiné i úhrada úvěru poskytnutého Komerční bankou. Protože stěžovatel uznal svůj závazek vůči Komerční bance a dohodl s ní splátkový kalendář, vzala Komerční banka žalobu zpět a žádala vrácení 1/2 soudního poplatku s tím, že první a druhý žalovaný jsou povinni nahradit druhou polovinu soudního poplatku. Krajský soud v Hradci Králové řízení zastavil a rozhodl o vrácení 1/2 soudního poplatku Komerční bance s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Teprve v odvolání požadovala Komerční banka zaplacení 1/2 soudního poplatku výhradně proti stěžovateli, což je v rozporu s jejím návrhem na zpětvzetí žaloby. Vrchní soud v Praze při rozhodování o podaném odvolání nevzal v úvahu zpětvzetí

2

návrhu (kdy žalobkyně požadovala zaplacení 1/2 soudního poplatku u R.,a F.) a rozhodl podle obsahu odvolání, že stěžovatel je povinen uhradit l/2 soudních poplatků. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by zavinil zastavení řízení; odvolací soud měl posoudit, zda k zavinění došlo také ze strany F.. Tímto postupem došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu vyplývajícího z článků 36 - 40 d (dále jen " "). Proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a současně podal návrh na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení.

K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Vrchní soud v Praze, který uvedl, že stěžovatel opírá svou stížnost o vztahy mezi žalovanými, které jsou "ve vztahu žalobce k nim" zcela nerozhodné a nijak se jeho práv proti stěžovateli nedotýkají. Z hlediska procesního došlo ke zpětvzetí návrhu žalobcem zcela jednoznačně proto, že stěžovatel uznal svou povinnost zaplatit a dohodl postup splácení. To, že uzavřel "nesmyslné smlouvy" s druhým žalovaným, se žalobce nijak netýká. Tyto skutečnosti stěžovatel uvádí sám - a nejsou tedy sporné - jinak je však hodnotí a mylně se domnívá, že je nutno k okolnostem vzájemných vztahů mezi žalovanými přihlédnout při rozhodování o náhradě nákladů řízení i ve vztahu k žalobci. Stížností dotčené usnesení odpovídá jak. ust. , tak i ustálené judikatuře, proto Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost i z věcného hlediska za nedůvodnou.

Vedlejší účastník - Komerční banka, a.s., v Praze uvedla, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu, a další skutečnosti, které by mu znemožnily uplatnit její právo u soudu, neuvádí. Podle názoru vedlejšího účastníka k porušení základních práv na soudní ochranu tak, jak jsou uvedeny v ě a v ě ČR, postupem soudu nedošlo. Vedlejší účastník uvedl ještě některé okolnosti ohledně jednání stěžovatele rozhodné pro posouzení věci, a to:

- stěžovatel jako první porušil smluvní vztah s Komerční bankou tím, že přestal v dohodnutých termínech uhrazovat splátky úvěrů a úroků,

- následně bez souhlasu Komerční banky uzavřel s F. darovací smlouvu ohledně nemovitostí, na kterých vázlo zástavní právo ve prospěch Komerční banky a zajišťovalo pohledávky z uzavřených úvěrových smluv, přestože se v zástavních smlouvách zavázal, že bez souhlasu Komerční banky smluvně nepřevede nemovitosti na jiného,

- není úplně pravdou, že toto darovaní bylo vázáno na úhradu dluhů stěžovatele (mimo jiné i úvěrů poskytnutých Komerční bankou), neboť smlouva se zmiňovala pouze o úvěrové

3

smlouvě reg. č. A 876 ze dne 6. 12. 1991, druhá úvěrová smlouva pod reg. č. 1034 ze dne 31. 3. 1993 zde uvedena nebyla,

- stěžovatel si byl dobře vědom svého postavení dlužníka Komerční banky a teprve až před

nařízeným jednáním u Krajského soudu v Hradci Králové dobrovolně začal splácet dluh,

- v současné době stěžovatel nedodržel splátkový kalendář a od měsíce listopadu 1998 opět

přestal dluh uhrazovat.

Komerční banka navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a současně se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Při posuzování oprávněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze právem vychází z ust. věty druhé Podle tohoto zákonného ustanovení byl-li však pro chování odpůrce vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení odpůrce. Jestliže v souzeném případě důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí návrhu a žalobce nezavinil zastavení řízení - když vzal zpět důvodný návrh - má právo, aby odpůrce nahradil náklady, které žalobce účelně na uplatnění práva vynaložil. Tak tomu bylo i v tomto případě, nebot' stěžovatel uznal svůj závazek vůči žalobci a dohodl s ním splátkový kalendář. Uznání celého dluhu vůči Komerční bance provedl jen stěžovatel, takže jen on ve svých důsledcích zapříčinil, že řízení muselo být zastaveno. Vzájemné vztahy mezi stěžovatelkou a F., a.s., nejsou v tomto případě rozhodné, jak správně uvedl ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze, který poukázal na to, že k okolnostem vzájemných vztahů mezi žalovanými nebyl povinen při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za přesvědčivou a odpovídající konstantní judikatuře, která je i z ústavně právního hlediska akceptovatelná.

Lze dodat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zpravidla záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci k porušení ústavních práv stěžovatele domáhat se stanoveným postupem jeho práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y nedošlo. Pokud se stěžovatel dovolává ochrany svých práv podle

4

- 40 y, nijak blíže nespecifikuje, v čem porušení těchto článků y spatřuje. To nezjistil ani Ústavní soud.

Ze všech těchto důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Z týchž důvodů nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 1999

JUDr. Vojen Güttler předseda

senátu Ústavního soudu