Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 141/99

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 1999 ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti H., zastoupené JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1999, čj. -93,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka v podstatě uvádí, že obecné soudy se v daném případě soustředily na to, co pro ně bylo jednodušší, totiž na zkoumání běhu počátku lhůty k uplatnění práva, než aby se čestně, a v souladu se zákonem, zabývaly právní podstatou problému. Jinými slovy, oba soudy se neřídily interpretačními pravidly uvedenými v ustanoveních a , ale daly přednost jednodušší variantě vyřešení problému. Z hlediska vyššího principu mravního tak obě rozhodnutí vyznívají značně demoralizujícím způsobem. Svými rozhodnutími tak obecné soudy porušily y ČR, jakož i a 36 d (dále jen " "), a v tom tkví důvod, proč se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou tomuto soudu dne 25. 3. 1996, domáhala se žalobkyně B. K. určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelkou ze dne 18. 3. 1996. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 9. 1998, čj. -69, rozhodl tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelkou ze dne 18. 3. 1996 je neplatné. Okresní soud zjistil, že přípisem ze dne 8. 3. 1996 stěžovatelka s poukazem na ustanovení zrušila se žalobkyní pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že jako odpovědná vedoucí závodní jídelny řádně nehospodařila se svěřeným majetkem, čímž došlo ke způsobení majetkové škody stěžovatelce. Okresní soud v obsáhlém dokazování zjistil, že věc byla předmětem šetření policejních orgánů, že však nicméně usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Bruntále, ze dne 30. 10. 1996, sp. zn. ČVS: OVV 578/10-96, bylo trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle trestního zákona zastaveno. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska splnění všech formálních náležitostí stanovených a dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je v projednávané věci neplatné, neboť nebyla dodržena lhůta jednoho měsíce uvedená v ustanovení věta první . Tato měsíční lhůta začala totiž podle názoru okresního soudu běžet ode dne, kdy se poprvé setkal bývalý manžel žalobkyně s jejím nadřízeným a informoval ho o jednání popsaném v dopise ze dne 18. 3. 1996. Okresnímu soudu se sice nepodařilo zjistit přesné datum tohoto setkání, nicméně ze shodných výpovědí obou zmíněných svědků vyplynulo, že mezi tímto dnem a dnem okamžitého zrušení pracovního poměru uplynula doba delší než jeden měsíc. Navíc okresní soud dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně žalobkyně, zejména v tom směru, že využívala služební linky stěžovatelky k soukromým telefonním rozhovorům, což však nezatajovala, nelze kvalifikovat tak, že se tak stalo zvláště hrubým způsobem, neboť jednání žalobkyně zde postrádá potřebný stupeň nejvyšší intenzity. Krajský soud v Ostravě rozhodl k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že jednoměsíční preklusivní lhůta začala stěžovatelce běžet ode dne, kdy se ústně dozvěděla o porušování pracovní kázně žalobkyní a pokud z této skutečnosti nevyvodila včas potřebné závěry, došlo k prekluzi uvedené lhůty.

V projednávané věci jde o klasický případ, kdy Ústavní soud je posunován do pozice další soudní instance, neboť obecným soudům je vytýkáno vadné právní posouzení celé řady otázek, a to i otázky počátku běhu preklusivní lhůty uvedené v ustanovení věta prvá . Za tohoto stavu věci měla stěžovatelka podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, protože však tento návrh vznesen nebyl, vyloučila tak apriorně možnost založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle Pojetí "zásadní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce" je v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vykládáno dostatečně široce, takže umožňuje zabránit rozdílné rozhodovací praxi soudů nižších stupňů a jejich excesů. Jako příklad možno uvést usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. , (soudní judikatura č. 13, ročník 1997, poř. č. 101), v němž se uvádí, že "rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů".

Protože tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. dubna 1999

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj