Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 104/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. Q. H., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 2. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 26. 2. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. , jimiž bylo rozhodováno v průběhu odvolacího řízení v jeho trestní věci o návrhu na vyloučení předsedkyně senátu JUDr. S. P. z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti.

Stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Praze provedl přezkumné řízení na základě opravného prostředku bez písemného vyhotovení usnesení, proti kterému opravný prostředek směřoval. Dále namítá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. , nebylo písemně vyhotoveno a doručeno osobám oprávněným k podání opravného prostředku, jak stanoví trestní řád v § 136, § 134 a § 63 odst. 1 písm. b). Je přesvědčen, že uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Oběma shora uvedenými rozhodnutími pak bylo podle stěžovatele porušeno základní právo na spravedlivé projednání jeho věci a na soudní ochranu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d. Posléze uvedl, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sramek z roku 1984 (A-84) za vyloučeného musí být považován každý soudce, u něhož se lze důvodně obávat, že mu chybí nestrannost. Má za to, že oba soudy se nevypořádaly s důvody, kterými odůvodnil svůj návrh na vyloučení předsedkyně senátu.

Ze spisu zdejšího soudu pak bylo zjištěno, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 10. 1998,

sp. zn.

, k ústavní stížnosti totožného navrhovatele rozhodl o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. , neboť zjistil, že Vrchní soud ke stížnosti navrhovatele nepřezkoumával napadené usnesení Městského soudu v Praze ani řízení mu předcházející a tuto stížnost navrhovatele zamítl jako nepřípustnou.

Ústavní soud při posuzování projednávané ústavní stížnosti vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z nedodržení ustanovení trestního řádu o písemném vyhotovování usnesení a dále z nesprávného hodnocení důvodů, pro něž neuznaly podjatost jmenované předsedkyně senátu.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , zjistil, že Vrchní soud přezkoumal výroky napadeného usnesení Městského soudu v Praze i řízení mu předcházející. Při svém rozhodování neshledal důvody, pro něž by předsedkyně senátu JUDr. P. měla být z rozhodování dané věci vyloučena, když neměla poměr k projednávané věci ani osobám, jichž se úkon přímo dotýkal, ani k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, ani poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 trestního řádu.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d. Výše zmíněná porušení z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze však nevyplývají. Rovněž z něho nevyplývá porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stížnost byla projednána obecným soudem na základě podmínek zde stanovených jako je spravedlnost, veřejnost, nezávislý a nestranný soud. Podle y ČR je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR). V trestním řízení platí pro posuzování o vylučování orgánů činných v trestním řízení z důvodů podjatosti taxativně stanovené důvody, jak je vyjmenovává ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu, přičemž o vyloučení rozhoduje orgán, kterého se tyto důvody týkají. O stížnosti proti jeho rozhodnutí pak orgán jemu nadřízený. V případě vyloučení soudce rozhodujícího v senátě rozhodne tento senát (§ 31 trestního řádu). V uvedeném případě však vznesené námitky proti jmenované předsedkyni senátu neměly podklad v důvodech stanovených v trestním řádu. Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 1999 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu