Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 233/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. -30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. -53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. -66, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. -30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. -53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. -66. Měla za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu d.

V uvedené věci se jednalo o restituční spor ohledně finanční náhrady za zdemolovanou nemovitost na základě rozhodnutí o umístění liniové stavby. Stěžovatelka uváděla, že za zdemolovanou nemovitost jí ani její matce, jako její právní předchůdkyni, nebyla poskytnuta jakákoliv finanční náhrada v podobě kupní ceny. Domnívala se proto, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění bez poskytnutí finanční náhrady a uplatnila svůj nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích.

Soud prvního stupně po provedení nezbytných listinných důkazů zamítl žalobu stěžovatelky s tím, že nejsou splněny podmínky pro právní závěr, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle ustanovení a dále ustanovení , a , ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle soudu I. stupně v návaznosti na výše citovaná ustanovení neexistuje v daném případě předpoklad nedostatku tísně ani nápadně nevýhodných podmínek, když tíseň je vyloučena veřejným zájmem na stavbu silnice a nebyl ani prokázán znaleckým posudkem, podaným pro potřeby mimosoudního odškodnění, nepoměr mezi kupní cenou dle kupní smlouvy a tehdy platnými cenovými předpisy. Soud dále konstatoval, že pro časový odstup od roku 1949, kdy již nejsou k dispozici žádné doklady o případně provedené platbě kupní ceny, není otázka vyplacení kupní ceny okolností, týkající se vlastních podmínek kupní smlouvy, nýbrž pouze jejího plnění a není tudíž rozhodující.

Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka včas odvolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že uznal námitku strany žalované, České republiky - Ministerstva financí ČR (vedlejšího účastníka), a posoudil věc tak, že jestliže podala stěžovatelka žádost o finanční náhradu dle ust. až 11. 11. 1993, učinila tak poté, kdy jí marně uplynula lhůta dle cit. zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku nepřipustil možnost dovolání.

Stěžovatelka přesto podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení (dále jen ""), v návaznosti na ustanovení a d)

Nejvyšší soud jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, a proto jej podle ustanovení věty první a odmítl, aniž by se věcí zabýval z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Ústavní soud po přezkoumání listinných důkazů a v rámci posouzení právního stavu se musel nejprve zabývat podmínkou stanovenou v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k okolnosti, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo dovolacím soudem shledáno nepřípustným, posledním opravným prostředkem byl v dané věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. -53.

S přihlédnutím k výše uvedené skutečnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že pokud byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 18. 5. 1998, jednalo se zjevně o podání učiněné po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ji dle ustanovení bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl, aniž se mohl dále zabývat samotnými důvody podání stížnosti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. března 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu