Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 447/98

Ústavní soud rozhodl dne 25. 3. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.H., zastoupeného JUDr. B.Z., proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [, , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. srpna 1998, vydané ve věci označeného soudu, a tvrdil, že tímto rozhodnutím, proti němuž zákon nepřipouští opravný prostředek, označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho "práva vyplývající z ustanoveníd ay", totiž - v podstatě - právo na soudní ochranu (

odst. 1d).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 26. června 1998, z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. srpna 1998 a ze sdělení obecného soudu (č. l. 9 a násl.) je patrno, že stěžovatel se jako poškozený připojil k trestnímu řízení proti obžalovanému L.J., který - podle obžaloby - jako ředitel D., mu měl (skutkem v obžalobě popsaným) způsobit škodu převyšující výši 200.000,- Kč; inkriminovaný trestný čin [§ 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. z.] spočívá v tom, že obžalovaný jako vedoucí pracovník dal svým podřízeným příkaz, aby před vydáním (restituovaného) objektu poškozenému provedli demontáž různých zařízení či vybavení objektu (elektroinstalace, vzduchotechnika, obložení stěn apod.), což bylo ke škodě stěžovatele také provedeno.

Po zahájení hlavního líčení před obecným soudem I. stupně dne 26. srpna 1998 vyhlásil samosoudce usnesení, jímž stěžovatelem uplatněný nárok na úhradu škody vůči obžalovanému s odkazem na ustanovení § 206 odst. 3 tr. ř. (per analog) odmítl a v tomto smyslu a rozsahu jej jako poškozeného k trestnímu řízení nepřipustil, když jinak jej z příslušných procesních oprávnění nevyloučil (viz intervenci zástupkyně poškozeného v hlavním líčení); důvod tohoto postupu spatřoval obecný soud (č. l. 10) ve skutečnosti, že obžalovaný, jemuž je způsobení škody poškozenému přičítáno, dotčené příkazy podřízeným pracovníkům udělil jako ředitel družstva, tedy jako jeho zaměstnanec, v důsledku čehož otázky spojené s náhradou škody podléhají režimu ( zák. práce).

Podle zprávy obecného soudu (č. l. 11) poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil u téhož soudu samostatnou občanskoprávní žalobou dne 10. července 1998 (sp. zn.

), takže pro jeho návrh na přiznání náhrady škody v trestním řízení vznesený

u hlavního líčení dne 26. srpna 1998 platí procesní překážka litispedence.

Za této situace výtky stěžovatele, že obecný soud I. stupně (v trestním řízení) mu "svým rozhodnutím znemožnil uplatňovat v řízení nárok na náhradu škody", nemají již z procesních důvodů opodstatnění, stejně jako z nich nelze odvodit porušení ústavně zaručených základních práv, na něž se stěžovatel odvolává; proto byla jeho ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, zejména jestliže účelem trestního řízení je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 al. 1 tr. ř.), což ovšem otázky spojené s adhezním řízením z prvořadé pozornosti trestního řízení vylučuje a posouvá je do pozice alternativní, v níž povinnost k náhradě škody musí vyplynout z výsledků dokazování okolností rozhodných pro úvahu nad inkriminovaným jednáním jako trestného činu (§ 229 tr. ř.); zjevnost zmíněné neopodstatněnosti je pak dána povahou důvodů, jak vpředu byly vyloženy.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci zástupce (§ 31 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. března 1999