Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 226/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatele A., zastoupeného JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. -23, ze dne 3. 3. 1998, a rozhodnutí O.Ú., čj. Fin.1325/95-Řez., ze dne 8. 2. 1996, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O.Ú., jako vedlejšího účastníka tohoto řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení a 3, a d, jakož i odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se domáhal zrušení rozhodnutí O.Ú., ze dne 8. 2. 1996, čj. Fin.1325/95-Řez., kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr na místní poplatek č. 9/95, ze dne 25. 10. 1995, čj. 1097/95, vydaný O.ú. Uvedeným platebním výměrem, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. , byly stěžovateli, jako nájemci rekreačního zařízení v územním obvodu obce P., vyměřeny místní poplatky z ubytovací kapacity a za lázeňský nebo rekreační pobyt v období červen až září 1995, a to na základě obecně závazné vyhlášky obce P. č. 3/1994. O.Ú. ve shora označeném rozhodnutí, potvrzujícím platební výměr, k námitkám stěžovatele uvedeným v jeho odvolání, v němž namítl k započtení své pohledávky vzniklé neuhrazením faktury č. 027/95, ze dne 13. 3. 1995, ve výši 58.750,- Kč a faktury č. 032/95 z téhož dne ve výši 57.560,60 Kč, uvedl, že způsob úhrad daně a poplatků podle ustanovení , o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady započtením pohledávky dlužníka.

Krajský soud v Brně, který rozhodoval o žalobě stěžovatele, směřující proti uvedenému rozhodnutí, tuto zamítl rozsudkem, čj. -23, ze dne 3. 3. 1998. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstata správného právního posouzení věci nespočívá v odpovědi na otázku, zda došlo k zániku závazku navrhovatele započtením ve smyslu ustanovení až 581 či až 364 obchodního zákoníku, protože daný případ se neřídí občanskoprávní ani obchodněprávní úpravou. Základem právního posouzení věci, z něhož nutno vycházet, je vztah stěžovatele jako daňového subjektu a žalovaného jako územního finačního orgánu příslušného ke správě daní. Krajský soud dále konstatoval, že je nutno v dané věci vycházet ze , o správě daní a poplatků, v platném znění, a jeho ustanovení o způsobu placení daní, prominutí daňových povinností a nakládání s daňovými přeplatky, vzniknou-li úhradou daňové povinnosti (, , citovaného zákona). Jiným způsobem než předpokládaným , nelze v daňovém řízení vedeném správcem daně postupovat. , ve znění pozdějších předpisů, zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením nezná. To znamená, že započtením povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani v případě, kdyby daňový subjekt projevil v tomto směru svou vůli. K zániku daňové (poplatkové) povinnosti, ve vztahu stěžovatele jako daňového poplatníka, a žalovaného, jako finančního orgánu příslušného ke správě daní, nemohlo k započtení dojít. Krajský soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil řádně svoji povinnost daňového subjektu vůči správci daně, proto mu byla tato povinnost uložena rozhodnutím ( , v platném znění). Ke kompenzačnímu projevu, bez ohledu na to, proti čemu směřoval, nemohlo být přihlédnuto, protože jde o neúčinný projev vůle vzhledem k tomu, že , v platném znění, započtení, jako způsob zániku daňové povinnosti, nezná, a proto ani nemohl způsobit případný zánik daňové povinnosti stěžovatele.

S uvedenými závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, obdobně jako ve správní žalobě tvrdí, že žádný zákon ani jiný právní předpis platný na území České republiky, tedy ani , v platném znění, nezakazuje započtení v tomto případě. Stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení. Pokud se těmito skutečnostmi krajský soud nezabýval a žalobu stěžovatele zamítl, zvýhodnil tím podle stěžovatele v řízení obec, jejíž obecní úřad jako správce daně dle , zahájil daňové řízení se stěžovatelem, i když pohledávky obce vůči stěžovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením. Uvedený postup krajského soudu je tak podle stěžovatele v rozporu s článkyd a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v úvodu označenými.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Brně, tak i O.Ú., a oba navrhli zamítnutí ústavní stížnosti v postatě s odvoláním na odůvodnění svých rozhodnutí.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci mezi stěžovatelem a obcí P., došlo k vzájemnému započtení pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný právní předpis jejich započtení nezakazuje.

Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemá důvodu odchylovat se od názoru vyjádřeného již Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 11. 1998,

sp. zn.

, týkajícího se stejných účastníků a zcela srovnatelného předmětu řízení, v němž uvedl, že podstatou problému není otázka, zda stanovení druhu místních poplatků a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce, významné však je to, že účastníci - stejně jako v nyní posuzovaném případě - jednali v případě pohledávky stěžovatele jako partneři na základě smlouvy o dílo v soukromoprávním vztahu, zatímco při stanovení místních poplatků stěžovateli jednala obec P. ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže tedy v prvém případě představovala obec P. smluvního partnera stěžovatele, v druhém případě vůči němu jednala jako orgán veřejné moci a tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzované problematiky nerozlišovat. Stěžovatel v druhém z uvedených vztahů nebyl v rovnoprávním postavení s obcí P., když obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli. V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter soukromoprávní, a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného. Z uvedených důvodů, které jsou dále podrobně rozvedeny ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu, na něž i toto rozhodnutí odkazuje, proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu