Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 350/98

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. T.L., zastoupeného Mgr. J.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 4. 1998, čj. -71, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení , d (dále jen " ") a a y ČR, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak bylo zjištěno z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , byla mezi stěžovatelem a tehdejšími V., uzavřena dne 26. 6. 1989 dohoda o získání (zvýšení) kvalifikace a setrvání v pracovním poměru, v níž se V. zavázaly dát stěžovateli souhlas ke studiu na Č., a poskytnout mu po dobu studia pracovní úlevy a zabezpečení podle vyhl. , a stěžovatel se zavázal setrvat v pracovním poměru u V., po dobu nejméně pěti let po absolvování studia a pro případ nesplnění tohoto závazku pak uhradit organizaci vynaložené náklady, a to v maximální výši 35.000,- Kč. Dále ze spisu plyne, že stěžovatel skutečně v roce 1989 zahájil vysokoškolské studium na Č. Toto studium úspěšně ukončil v červnu 1996, dne 23. 10. 1996 podal výpověď z pracovního poměru, a to bez udání důvodu, a tento skončil uplynutím výpovědní lhůty 31. 12. 1996. Po skončení pracovního poměru byl stěžovatel vyzván k náhradě nákladů, které zaměstnavateli vznikly v souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace, tyto však odmítl uhradit s odvoláním na ustanovení s odůvodněním, že zaměstnavatel po dobu šesti měsíců nevyužíval jeho vysokoškolskou kvalifikaci. Věc projednával v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 3, který rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatil žalobci (V., a. s.) částku ve výši 31.500,- Kč (představující vynaložené náklady na zvýšení kvalifikace), neboť v daném případě neshledal splnění podmínek . K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že důvod nevyužívání kvalifikace po dobu nejméně 6 měsíců musí existovat ke dni výpovědi. V daném případě tato podmínka splněna nebyla, neboť stěžovatel ukončil studium 25. 6. 1996, a jeho výpověď byla doručena zaměstnavateli 23. 10. 1996.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s těmito závěry obecných soudů, s nimiž obdobně jako v odvolání polemizuje, je přesvědčen, že podmínka stanovená v ust. byla v jeho případě splněna, neboť k ukončení pracovního poměru došlo uplynutím výpovědní lhůty dne 31. 12. 1996. Uvádí, že žádné ustanovení , popř. prováděcího předpisu, nestanoví, že by splnění podmínky podle ust. mělo být posuzováno ke dni učinění právního úkonu, tj. podání výpovědi, obecné soudy také blíže nijak právně nezdůvodnily, proč hranici této lhůty omezily dnem podání výpovědi. Stěžovatel dále argumentuje tím, že po podání výpovědi podle do skončení pracovního poměru (po uplynutí výpovědní lhůty) se jedná i nadále o platný a účinný právní vztah, ze kterého pro obě smluvní strany vyplývají práva a povinnosti.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Především Ústavní soud připomíná, jak to učinil již ve svých dřívějších nálezech, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, učinit tak může pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi nebyly dodrženy principy spravedlivého procesu tak, jak jsou vyjádřeny v hlavě páté d. Nic takového však v daném případě z obsahu spisu zjištěno nebylo. K námitkám stěžovatele, týkajícím se nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, je třeba uvést, že z povahy ustanovení plyne, že podmínka nevyužívání kvalifikace v tomto ustanovení uvedená se nutně vztahuje ke kvalifikaci, kterou si zaměstnanec zvýšil, tj. získal právě studiem, k němuž se vztahuje dohoda uzavíraná mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem "O získání kvalifikace a setrvání v pracovním poměru", tedy v daném případě kvalifikace získané stěžovatelem absolvováním vysokoškolského studia. Z uvedeného plyne, že provádění důkazů, vztahujících se k využívání či nevyužívání jiné než vysokoškolské kvalifikace stěžovatele, by v posuzovaném případě bylo nadbytečné. Pokud pak stěžovatel dále v ústavní stížnosti, obdobně jako ve svém odvolání, polemizuje s právními závěry obecných soudů, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu, jak již shora uvedeno, nepřísluší, nehledě k tomu, že ani právní závěry v dané věci obecnými soudy učiněné o nenaplnění podmínek ustanovení , nelze považovat za závěry vybočující z mezí ústavnosti, když ve výpovědi, doručené zaměstnavateli necelé 4 měsíce od ukončení vysokoškolského studia, stěžovatel žádný důvod k výpovědi neuvedl a důvod jím později uváděný - nevyužívání kvalifikace po dobu šesti měsíců - v době podání výpovědi (v důsledku které pak byl pracovní poměr ukončen) objektivně neexistoval.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 1999

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj