Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 487/98

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. A.L. a ing. V.L., oba zastoupeni JUDr. M.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -161, ze dne 12. 8. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. -137, ze dne 3. 9. 1996 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. -98, ze dne 12. 10. 1995, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelé podali prostřednictvím postfaxu dne 20. 11. 1998 ústavní stížnost, kterou doplnili podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -161, ze dne 12. 8. 1998, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -137, ze dne 3. 9. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. -98, ze dne 12. 10. 1995, o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Podle názoru navrhovatelů všemi napadenými rozhodnutími byl porušen a 2 y ČR a byla porušena jejich práva zakotvená v d (dále jen " "). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že původně navrhovatelka MUDr. A.L., sama, později spolu s druhým navrhovatelem ing. V.L., který přistoupil do řízení na straně navrhovatelky usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. -57, ze dne 24. 11. 1994, podala žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 13. 4. 1992 mezi původní navrhovatelkou a tehdy žalovanou vlastnicí domu z důvodu omylu původní navrhovatelky. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem, čj. -98, ze dne 12. 10. 1995, žalobu zamítl. K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem, čj. -137, ze dne 3. 9. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud I. stupně a konstatoval, že předmětná nájemní smlouva je v části týkající se doby nájmu určitá a srozumitelná a není dán důvod její neplatnosti podle z důvodu omylu původní navrhovatelky.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost odůvodnili ustanovením (dále jen " ") s tím, že dovolání podávají z důvodu podle Soudu I. stupně vytýkali, že jim neumožnil realizaci jejich procesních práv, protože neprovedl důkaz výslechem svědků, které navrhovali a jejichž výslech byl nezbytný k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Dále namítali, že se nemohli vyjádřit k prováděným důkazům, neboť přestože byli řádně a včas omluveni, soud jednal v jejich nepřítomnosti a provedl výslech svědků navržených žalovanými. Tímto postupem bylo podle názoru dovolatelů porušeno jejich právo vyplývající z ust. a zásada rovnosti účastníků zakotvená v a tím jim byla před soudy obou stupňů "částečně" odňata možnost jednat před soudem.

Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. -161, ze dne 12. 8. 1998, dovolání navrhovatelů odmítl s odůvodněním, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že podané dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a soudem I stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, a proto z hlediska není přípustné. Přípustnost dovolání nebyla založena ani podle a 2 , protože odvolací soud nevyslovil, že dovolání je přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení učiněn. Dále dovolací soud přezkoumával přípustnost dovolání podle Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Z předloženého spisu i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud se podrobně zabýval zkoumáním, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v Z provedeného rozboru Nejvyšší soud ČR dovodil, že navrhovatelům nebyla odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR i rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podali navrhovatelé ústavní stížnost s tím, že postupem soudů v jejich věci došlo k porušení jejich práv a svobod zakotvených v a 2 y ČR a v y. Soudu I. stupně navrhovatelé vytýkali to, že jim neumožnil realizaci jejich procesních práv, neboť jednal v jejich nepřítomnosti, přesto, že byli řádně a včas omluveni, a neumožnil jim tak vyjádřit se k prováděným důkazům. Nesouhlasili proto s názorem Nejvyššího soudu ČR, že postup Obvodního soudu pro Prahu 2 v dané věci nebyl v rozporu s příslušnými ustanoveními Navrhovatelé žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.

Podle , o Ústavním soudu, v původním znění, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci bylo rozhodováno rozsudkem soudu I. stupně, potvrzujícím rozsudkem soudu odvolacího a dovolání bylo odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. V předmětné věci proto posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, čj. -137, ze dne 3. 9. 1996, doručeným navrhovatelům dne 16. 10. 1996. Tímto dnem počala běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Navrhovatelé však podali ústavní stížnost až 20. 11. 1998, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Ústavní soud se proto nemohl zabývat ústavní stížností směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, protože tato ústavní stížnost byla podána opožděně.

Ústavní stížností bylo napadeno i usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud posuzoval existenci vad, které by vyvolávaly přípustnost dovolání. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla podána včas. Při přezkoumání této ústavní stížnosti však Ústavní soud mohl posuzovat pouze postup Nejvyššího soudu z hlediska ve vazbě na namítané porušení základního práva chráněného ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Z tohoto pohledu však postupem Nejvyššího soudu nemohlo být porušeno základní právo navrhovatelů zakotvené v y a nemohla být ani porušena ustanovení a 2 y ČR. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR je z pohledu základních práv, jejichž ochrany se navrhovatelé dovolávali, zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -161, ze dne 12. 8. 1998, odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho zjevnou neopodstatněnost a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -137, ze dne 3. 9. 1996, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. -98, ze dne 12. 10. 1995, odmítnout podle cit. zákona z toho důvodu, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu