Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 25/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti S. zastoupené JUDr. M. Ř., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1998, čj. -32,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení odst. l d a y ČR, domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 1998, čj. -25, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem - v řízení před obecnými soudy žalobcem - a druhým a třetím žalovaným. Uvedeným rozsudkem soudu I. stupně byla k návrhu stěžovatele stanovena povinnost prvému žalovanému vyklidit popsané nebytové prostory a nahradit stěžovateli náklady řízení, ve vztahu k zbývajícím dvěma žalovaným byla žaloba stěžovatele zamítnuta po zjištění, že tito do práv stěžovatele nezasahují, neboť předmětné nebytové prostory již neužívají, a stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit těmto žalovaným náklady řízení v částce 2.625,- Kč podle Proti tomuto výroku o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, jak shora uvedeno, přitom v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soud I. stupně správně postupoval dle , když podle úspěchu druhého a třetího žalovaného přiznal náhradu nákladů řízení. Úspěch těchto žalovaných je nepochybný, neboť žaloba proti nim byla jako nedůvodná zamítnuta, a v tomto případě nelze použít ustanovení , neboť tito žalovaní nezavinili - rozumí se z procesního hlediska - vznik žádných nákladů, protože neporušili, byť z nedbalosti, žádné své procesní povinnosti. Pouhá skutečnost, že druhý a třetí žalovaný neoznámili ukončení užívání nebytových prostor, není důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by bylo možno jim náhradu nákladů řízení nepřiznat dle

Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí směřující uvádí, že obecné soudy podle jeho názoru, bez ohledu na požadavek na spravedlivý soudní proces, přeceňují a nadměrně formalizují procesní stránku věci, kterou odtrhují od stránky hmotněprávní, kde nepochybně v dané věci druhý a třetí žalovaní jako nájemci neohlášením změn v okruhu osob užívajících z titulu nájemní smlouvy nebytové prostory zavinili, že byli žalováni na vyklizení. Pokud by i bylo třeba připustit, že ustanovení má na mysli pod pojmem"zavinění vzniku nákladů" jen zaviněné porušení z procesního hlediska, pak by podle stěžovatele, při zachování spravedlnosti soudního procesu, mělo být přihlédnuto k hmotněprávnímu zavinění druhého a třetího žalovaného, spočívajícímu v neohlášení ukončení užívání nebytového prostoru a pokračování v užívání jen jedním ze tří původních společníků. Při takovém přihlédnutí k uvedeným okolnostem, v podstatě k hmotněprávnímu zavinění vzniku nákladů řízení s tímto neoznámením změn spojených, by pak mělo být na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikováno nikoliv ustanovení , nýbrž Stěžovatel, jak dále uvádí, je si vědom toho, že jde v daném případě o minimální částku v nákladech řízení, avšak vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodují v obdobných případech podobně, je přesvědčen, že by naznačená a dosti frekventovaná otázka, zda soudy takovýmto postupem formalizujícím procesní povinnosti a přehlížejícím související hmotněprávní povinnosti, jejichž porušení vede k vyvolání soudního procesu, neporušují ústavní práva účastníků řízení, měla být předmětem řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují důvody a argumenty, které uvedli již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí reagoval. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, učinil tak způsobem, který odpovídá dosavadní konstantní judikatuře soudů, která vychází z názoru, že zaviněním ve smyslu ustanovení 147 odst. 1 se rozumí porušení procesních povinností účastníka řízení. Tento názor zcela odpovídá účelu tohoto ustanovení, sledujícího tzv. separaci nákladů, nárok podle tohoto ustanovení není závislý na výsledku řízení. V posuzovaném případě by spíše přicházela v úvahu, s ohledem na okolnosti případu, aplikace ustanovení Použití tohoto ustanovení, při jehož aplikaci zřejmě nelze vyloučit do určité míry zohlednění i aspektů hmotněprávní povahy, však přichází v úvahu výjimečně, pouze jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné. Důvody takové povahy však obecné soudy v daném případě neshledaly. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení je především věcí úvahy soudu danou věc rozhodujícího, jakož i s přihlédnutím k tomu, že nárok na náhradu nákladů řízení je "toliko" nárokem procesním, založeným teprve rozhodnutím soudu, jímž se řízení před ním končí, má Ústavní soud za to, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu