Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 223/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. M.K. a V.S., obě zastoupené JUDr. A.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. -102, ze dne 20. 11. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení a d (dále jen " ") a y ČR zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že předmětným rozsudkem byl, vedle připuštění zpětvzetí návrhu na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí mezi stěžovatelkami a odpůrci, potvrzen ve zbývající části odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě. Tímto rozsudkem ze dne 30. 6. 1995, čj. -48, Okresní soud v Opavě zamítl jak návrh stěžovatelek (v řízení před obecnými soudy navrhovatelek), aby do řízení přistoupili další účastníci, a to jako třetí odpůrce FM ČR a jako čtvrtý odpůrce PF ČR, tak jejich návrh, aby ČR - O.Ú., a obci V., byla uložena povinnost uzavřít podle ustanovení , o

2

mimosoudních rehabilitacích se stěžovatelkami dohodu o vydání nemovitostí, tj. rodinného domku č.p. 310, se stavební plochou, parc. č. 581, o výměře 263 m2, zahradou parc. č. 582, o výměře 2 408 m2, zapsaných na LV č. 552, katastrálního úřadu pro k. ú. V., a to ve stavu v jakém se nemovitosti nacházely ke dni 4. 8. 1991, předložit dohodu k zápisu vkladu do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v O., a nemovitosti vydat do třiceti dnů stěžovatelkám. Zároveň bylo oběma soudy rozhodnuto, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelky k napadenému rozsudku namítají, že stejně jako soud I. stupně i odvolací soud nesprávně považuje datum 29. 12. 1939, kdy byla uzavřena trhová smlouva, kterou rodiče stěžovatelek prodali sporné nemovitosti německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za datum, ke kterému jejich rodiče pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tuto kupní smlouvu je však nutno podle názoru stěžovatelek hodnotit jako smlouvu absolutně neplatnou, jak ji ostatně hodnotilo i usnesení Okresního soudu v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, ze dne 21. 4. 1951, sp. zn. Nc V. 101/50. Navazujícím usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1952, sp. zn. , však byl ke stížnosti odpůrce proti tomuto rozhodnutí návrh na vydání usnesení, že se trhová smlouva ze dne 29. 12. 1939 prohlašuje za neplatnou, zamítnut, a to z důvodu, že se musí postupně omezovat a vytlačovat kapitalistické prvky ze všech oblastí národního hospodářství. Předmětné nemovitosti tak přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17. 8. 1950, sp. zn. V III 274/50, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci. Stěžovatelky zdůrazňují, že všechna tato rozhodnutí odporují ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla důsledkem politické perzekuce a postupu, který porušoval obecně uznávaná lidská práva, když jejich rodiče byli v očích totalitního režimu posuzováni jako příslušníci kapitalistů. Výzvu povinné osobě stěžovatelky doručily v souladu s výše citovaným zákonem dne 17. 6. 1991 ÚNZ, který měl předmětné nemovitosti v té době v držbě. Původní povinná osoba byla v průběhu soudního sporu zrušena a majetek byl dán do prozatímní správy ČR-O.Ú. Kupní smlouvou ze dne 19. 3. 1996 však byly předmětné nemovitosti v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích prodány Manželům MUDr. T. a MUDr. D.R. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. . Ze soudního spisu ústavní soud zjistil, že rodiče stěžovatelek, manželé MUDr. A. a L.S., vlastnili předmětné nemovitosti do 29. 12. 1939, kdy je po připadnutí obce V., na základě trhové smlouvy uzavřené před notářem dne 29. 12. 1939, prodali německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za dohodnutou kupní cenu a odstěhovali se do O. Po osvobození podali rodiče stěžovatelek návrh na prohlášení kupní smlouvy z doby okupace za neplatnou. Okresní soud v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, nejprve svým usnesením ze dne 21. 4. 1951, sp. zn. Nc V. 101/50, prohlásil tuto kupní smlouvu za neplatnou, Krajský soud v Ostravě však ke stížnosti odpůrce svým usnesením ze dne 28. 2. 1952, sp. zn. , toto usnesení zrušil a návrh rodičů stěžovatelek zamítl. Po přijetí , o mimosoudních rehabilitacích, se proto stěžovatelky obrátily na obecný soud s návrhem, aby rozhodnutím soudu bylo odpůrcům uloženo uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž svůj nárok opřely o ustanovení , j), k), odst. 2 a Po provedeném dokazování dospěl soud I.

3

stupně k závěru, že návrhu nelze vyhovět především z důvodu, že stěžovatelky nejsou aktivně legitimovány k podání návrhu jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jejich rodiče, manželé S., pozbyli práva vlastnického k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1939, kdy nemovitosti byly takto převedeny na jiné občany. V daném případě tedy nedošlo k převodu věci do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví občanů, a to navíc mimo rozhodné období. Není proto možno rodiče stěžovatelek pokládat za oprávněné osoby, jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž ani navrhovatelky za jejich právní nástupce podle § 3 odst. 2 výše uvedeného zákona. Soudní rozhodnutí z roku 1951 a 1952 považoval pak okresní soud v dané věci za irelevantní.

Krajský soud v Ostravě se pak ve svém rozhodnutí o odvolání stěžovatelek proti uvedenému rozhodnutí, po zhodnocení provedeného dokazování, zcela ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že v daném případě nedošlo v rozhodném období k přechodu nemovitosti z právních předchůdců navrhovatelek na stát.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelky ve svém návrhu opakují argumenty, které již uvedly v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Meritum jejich námitek se vztahuje k hodnocení uzavřené kupní smlouvy, kterou rodiče stěžovatelek v roce 1939 prodali předmětné nemovitosti manželům C. Stěžovatelky vyslovují názor, že je nutno tuto smlouvu hodnotit jako absolutně neplatnou a že sporné nemovitosti přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17. 8. 1950 o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci. Soud II. stupně se s těmito námitkami stěžovatelek uvedených v odvolaní a opakovaných v ústavní stížnosti zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a dospěl k názoru, že v daném případě právní předchůdci stěžovatelek pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v roce 1939, tedy mimo rozhodné období vymezené v § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to převodem vlastnictví na fyzické osoby, kdy teprve z těchto osob přešly nemovitosti na stát. Závěry, které v dané věci zaujaly obecné soudy, nelze hodnotit jako protiústavní. Skutkové okolnosti, tak jak byly obecnými soudy zjištěny, by sice mohly být z hlediska dnešních restitučních předpisů významné, to však jen tehdy, kdyby k nim přistoupila další okolnost, totiž, že k uzavření smlouvy v roce 1939 došlo z důvodu rasové perzekuce ( , ve znění pozdějších předpisů), tak tomu však v daném případě není, alespoň z obsahu spisu, ani z výpovědi stěžovatelek, nevyplývá, že by k uzavření smlouvy došlo

z uvedených důvodů. Skutečnost, že obecný soud v provedeném řízení zamítl návrh stěžovatelek a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelky nemohou identifikovat, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti odůvodněné v daném případě dotčením práva na soudní ochranu podle y a y ČR. Opakováním námitek uplatněných v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně v ústavní stížnosti navíc stěžovatelky staví ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit námitce stěžovatelek, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek zaručené jim v y, neboť uvedeným článkem je chráněno vlastnické právo již právně konstituované, a tedy již existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.

Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

4

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. února 1999

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu