Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 505/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 12. 1998, označeným jako ústavní stížnost.

Podle písm. d) y ČR rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, čímž se rozumí práva zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

V daném případě Ústavní soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí má skutečně charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv. Z obecného hlediska lze připustit, že BIS může působit jako orgán veřejné moci v tom smyslu, jak ji chápal již Ústavní soud ČSFR (srovnej nález č. 3/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR), i jak ji uznává Ústavní soud ČR: "Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu" (usnesení publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2).

Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost "řídit" podřízené ( , o Bezpečnostní informační službě (dále jen " "), nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci ve výše uvedeném smyslu. Nerozhoduje se o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru ( citovaného zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý.

Osoba, která byla na základě žádosti o přijetí do služebního poměru rozhodnutím správního orgánu do služebního poměru přijata, ze své vůle služební přísahou stvrzuje - kromě jiného - závazek plnění služebních povinností (§ 25 odst. 2 citovaného zákona), což znamená (minimálně) plnění základních povinností příslušníka BIS (§ 48 citovaného zákona). Příslušník BIS je v prvé řadě povinen plnit důsledně a přesně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny nadřízených (§ 48 odst. 1 písm. a) citovaného zákona). Tuto povinnost má příslušník BIS po dobu, dokud nepřestal být příslušníkem BIS, tedy případně i v období, kdy byl zproštěn výkonu služby. Vydáním rozkazu - pokud nejde eventuálně o případy podle § 48 odst. 2 nebo 3 zákona - nemůže tedy dojít k porušení ústavně zaručených garantovaných práv příslušníka BIS, neboť osoba vstoupila do služebního poměru dobrovolně, ze své vlastní vůle (se znalostí práv a povinností, které z takového poměru vyplývají) a po dobu výkonu povinností vyplývajících ze služebního poměru, tedy i za plnění (eventuálně i "strpění") jednotlivých rozkazů je finančně odměňována, a to i v případě, že byla zproštěna výkonu služby (§ 37 odst. 2 citovaného zákona).

Zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv může být jen takové jednání, kterým se proti vůli subjektu určitým způsobem jeho práva omezují, resp. porušují; znak rozpornosti s vůlí subjektu zjevně (také) chybí. Otázka akceptace napadeného "zásahu" závisí na (předchozí) vůli subjektu, vědomém a dobrovolném převzetí závazků, kterým se eventuálně může (posléze) bránit žádostí o uvolnění ze služebního poměru (§ 39 citovaného zákona), a nikoliv podáním u Ústavního soudu či jiného státního orgánu.

Jelikož Ústavní soud - jak vyplývá z výše uvedeného - zjistil, že se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Pro úplnost soudce zpravodaj konstatuje, že i kdyby napadené rozhodnutí považoval za zásah orgánu veřejné moci, musel by návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout, neboť podle ustanovení tohoto zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů (v daném případě lhůta uplynula dnem 2. listopadu 1998, avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 3. prosince 1998).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 1999 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu