Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 11. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. , a rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. , a návrhu na zrušení ustanovení ve smyslu ustanovení za podmínek , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka (pravomocný a doručený) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1998 ( ) a tvrdila., že tímto rozhodnutím označený orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručená základní práva, totiž ta, která plynou z , a d; podle odůvodnění

1

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud zamítl její dovolání do rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze), který, obdobně jak tak učinil i soud I. stupně (Okresní soud v Kolíně) v její věci o vydání nemovitosti, jejímu návrhu (na vydání nemovitosti, příp. na uzavření dohody o něm) nevyhověl. S odkazem na to, že rozhodnutím obecných soudů všech tří stupňů došlo k porušení již dříve zmíněných práv, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil, a protože k porušení ústavně zaručených základních práv došlo "aplikací (výkladem) ustanovení ", navrhla též, aby toto ustanovení (v jí vyznačených slovech) - jako její rodinu a původního vlastníka na ústavních právech poškozující" bylo rovněž zrušeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i podle odůvodnění jí napadených rozhodnutí, stěžovatelka (spolu s dalším sourozencem) usilovala v řízení před obecnými soudy o vydání (v řízení blíže označených a popsaných) nemovitostí, jež jí (a dalšímu sourozenci) daroval - v době své emigrace - její bratr, který - poté co vycestoval na studijní pobyt - se již zpět do tehdejší ČSSR nevrátil. K tvrzenému darování mělo dojít "za souhlasu ministerstva financí a prostřednictvím její zplnomocněné matky" formou notářsky sepsané darovací smlouvy, nicméně k realizaci práv ze smlouvy vyplývajících (k převodu vlastnického práva) nedošlo pro "aroganci a (i tehdy protizákonnou) nerovnost státních orgánů"; naplnění podmínek ustanovení zákona o půdě (č. , ve znění pozdějších předpisů) spatřuje stěžovatelka v tom, že dotčenou darovací smlouvu svou nečinností, tedy konkludentním jednáním, uznala (spolu se svou sestrou) za neplatnou.

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že za zjištěných skutkových okolností (nemovitosti byly v souvislosti s trestním řízením zajištěny prokurátorským opatřením), proti nimž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nic nenamítá, nelze stěžovatelku (a obdobně její sestru) pokládat ve smyslu již zmíněného zákona za oprávněnou osobu, nebot' (podle odvolacího soudu) k uzavření darovací smlouvy nedošlo před odchodem původního vlastníka do ciziny, kteroužto okolnost označil odvolací soud za hmotně-právní podmínku pro vznik restitučního nároku a nadto uznání neplatnosti darovací smlouvy stran nemovitosti vyžadující písemnou formu (§ 46 odst. 1 o. z.) vylučuje konkludentní projev vůle; vyložil proti soud I. stupně ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona o půdě správně, neboť - mimo jiné - ratio legis spočívá ve snaze řešit (nad rámec daný ustanovením § 4 odst. 1 a 2 označeného zákona)

případy, kdy neplatnost smluv vyplývala ze soudního výroku nebo z uznání účastníků dotčené smlouvy před orgány státní správy.

Z toho, co až dosud v souhrnné zkratce uvedeno, je zřejmé, že obecné soudy věci stěžovatelky věnovaly dostatečnou pozornost (odvolací soud vlastním výrokem stěžovatelce připustil dovolání) a problematiku z věci vyplývající posoudily (dle odůvodnění rozhodnutí) způsobem zákonu zcela vyhovujícím ( ), což již samo o sobě tvrzené porušení ústavních zásad stanoveného postupu ( d) jako jednu z podmínek práva na soudní ochranu vylučuje, nehledě již ani k tomu, že - jak Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil - s ohledem na své ústavní postavení Ústavní soud nemá pravomoc přezkumu legality či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů (k tornu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a že jeho ingerence do jurisdikce těchto soudů je omezena zvláštními podmínkami, které však v posuzované věci splněny nejsou.

Obdobně neobstojí ani stěžovatelčino tvrzení stran porušení práv daných článkem 11 d; i zde Ústavní soud opakovaně v přecházejících nálezech vyložil smysl tohoto ústavně zaručeného základního práva, jakož i podmínky, za nichž lze tomuto právu poskytnou ústavní ochranu (k tornu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994), odhlédnuto již od toho, že stěžovatelkou (ostatně zcela nezdůvodněný) obecný poukaz na porušení práv daných d (obsahující několik rozličných ústavních imperativů) ani sám o sobě ani ve spojení s d na posuzovanou věc již pojmově nedopadá.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

O návrhu na zrušení ust. , ve znění pozdějších předpisů, nebylo zapotřebí rozhodovat, neboť ve smyslu konstantní judikatury

3

Ústavního soudu odmítnutím ústavní stížnosti odpadla současně základní podmínka projednání takového návrhu (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. února 1999 JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu

4