Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 537/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 11. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O., zastoupené JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. , a rozhodnutí F.ú. ze dne 21. 4. 1997, čj. 30652/97/097910 a 30654/97/097910, a rozhodnutí FŘ ze dne 22. 12. 1997, čj. 3544/120/1997 a 3544a/120/1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 1998 (ve věci označeného soudu pod sp. zn. ) a spolu s ním též rozsudku předcházející platební výměry F.ú. a FŘ (ze dne 21. dubna 1997 a 22. prosince 1997); s tvrzením, že (v řízení před obecným soudem) "byla porušena zásada spravedlivého procesu, když výklad (obecného) soudu se opírá o takové důkazy, které pro danou věc nemají potřebnou vypovídací schopnost"; navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelky vydaná (viz vpředu) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění stěžovatelkou napadeného rozhodnutí, tak z obsahu samotné ústavní stížnosti je patrno, že (důvody totožnými s obsahem žaloby) stěžovatelka brojí proti postupu správních (finančních) orgánů, jimiž - stručně shrnuto - stěžovatelce, jako rozdíl mezi sjednanými a obvyklými úroky aplikovaným výpočtem z průměru úrokových sazeb, zvýšily základ daně (o částku 24.000 Kč); stejně jako v správním řízení a v řízení před obecným soudem, také v ústavní stížnosti stěžovatelka své námitky rozvádí v tom smyslu, že správním

1

orgánem zjištěný průměr obecně poskytovaných úroků v posuzované věci "postrádá vypovídací schopnost". Jak správní orgány, tak také obecný soud, se však způsobem dostatečně zřejmým a obsahově vyčerpávajícím s námitkami stěžovatelky vypořádaly a obecný soud nadto také týmž způsobem ( ) vyložil, proč způsob aplikovaný ve stěžovatelčině daňové věci pokládá za souladný se zásadami správního uvážení, zejména, když stěžovatelka v intencích zákona o správě daní a poplatků v uvažovaném směru a rozsahu neunesla ex lege stanovené důkazní břemeno.

Podstata stěžovatelčiných vývodů (námitek) v ústavní stížnosti formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody předchozích orgánů veřejné moci (s odůvodněním jejich rozhodnutí), nadto zaměřenou jen na věcnou správnost, pokud se týká též legality napadených rozhodnutí, založit jejich protiústavní vady sama o sobě přirozeně nemůže, jak Ústavní soud ostatně již dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Posuzovaná ústavní stížnost, jak ve světle vlastního odůvodnění, tak zejména a především pod aspekty rozhodovací praxe Ústavního soudu, má očividné znaky neopodstatněnosti, jejíž zjevnost, jak již uvedeno, plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. února 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu