Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 150/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti U., právně zastoupené Dr. Mgr. P.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel podal dne 1. 4. 1998 k Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 13. 3. 1998, když tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. , ve výroku o náhradě nákladů řízení.

Podle názoru stěžovatele bylo shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho právo na právní a soudní ochranu ve smyslu a dále právo na ochranu vlastnictví ve smyslu d

( dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.

Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatel uvádí, že jako žalobce se v rozkazním řízení domáhal zaplacení dlužné částky za nájemné a za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 3 927 Kč. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému návrhu uplatnil námitku částečného promlčení nároku. Po zpětvzetí žaloby stěžovatelem před jednáním soud řízení zastavil. Usnesení o zastavení řízení odůvodnil prvoinstanční soud poukazem na znění ustanovení věta prvá s tím, že stěžovatel zavinil zastavení řízení. Tento soud zároveň konstatoval, že k tíži žalovaného nemůže jít ta skutečnost, že stěžovatel nepodal svoji žalobu včas, ale až po promlčení nároku a po vznesení námitky promlčení tedy soud musel řízení zastavit.

Stěžovatel napadl usnesení prvoinstančního soudu odvoláním, které směřovalo do výroku, jimž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení mezi účastníky.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně jako tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, tj., že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, takže z tohoto důvodu mělo být podle mínění navrhovatele postupováno ve smyslu ustanovení věta druhá

Lze tedy shrnout, že obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právním názorem obecných soudů, pokud mu tyto nepřiznaly zaplacení nákladů řízení žalovaným, a to ve výši téměř 99% k celkovým nákladům řízení.

Oba obecné soudy dospěly v odůvodnění svých rozhodnutí ke shodným závěrům, že totiž námitka promlčení uplatněného nároku je právem žalovaného a nelze ji považovat za chování zapříčiňující zpětvzetí žaloby, jak ji má na mysli ustanovení věta druhá , a to z toho důvodu, že uplatnění nároku stěžovatelem po uplynutí promlčecí lhůty, jak je stanoveno příslušnými ustanoveními o. z. nemůže mít procesních důsledků v rovině rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v neprospěch žalovaného.

2

Navíc podle názoru odvolacího soudu nebylo možno z obsahu spisu dovodit i druhou podmínku pro vznik práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení, tj. důvodnost podané žaloby.

Jelikož žalovanému nevznikly v průběhu řízení před obecnými soudy žádné náklady, rozhodly tyto soudy v odvolání na ustanovení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval ve svých nálezech, nesouhlas s právním názorem obecných soudů nemůže být důvodem k podání ústavní stížnosti, jestliže tyto soudy neporušily ve své rozhodovací činnosti kautely ústavnosti a zákonnosti dané příslušnými právními předpisy.

V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu lze také konstatovat, že k odnětí práva na spravedlivý proces podle y dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení po delší dobu nečinný).

Nic ze shora řečeného se však v tomto případě nestalo.

Pokud navrhovatel tvrdí, že obecné soudy porušily procesní předpisy a tím došlo k újmě na jeho základních právech a svobodách, pak je nutno zdůraznit, že podaná ústavní stížnost vychází z chybné interpretace ve vztahu k ustanovení a o. z., který" uvádí, že k odůvodněné námitce promlčení uplatněné dlužníkem je povinen soud vždy přihlédnout, přičemž se jedná na straně dlužníka o výkon jeho práva, které není ani nemůže být v rozporu s právy a oprávněnými zájmy stěžovatele a ani v rozporu s dobrými mravy.

Výkon subjektivního práva žalovaného je proto rovněž v souladu se zákonem a uplatnění tohoto práva nesmí být postiženo žádnou sankcí.

Nelze proto spravedlivě požadovat, aby soud přiznal za této situace stěžovateli vynaložené náklady řízení uložením této povinnosti žalovanému, když zároveň platí zásada, že soud hodnotí výsledek řízení ( v daném případě zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) ve vztahu k petitu žaloby jako neúspěch stěžovatele ve sporu.

Stěžovatel vědomě uplatnil své právo na vymáhání již částečně promlčené pohledávky s příslušenstvím u soudu a je proto nucen nést i důsledky nastalé procesní situace, která však v žádném případě nemůže být z důvodu zákonné obrany žalovaného přičtena k jeho tíži. Senátu Ústavního soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 8. února 1999