Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 327/98

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.K., zastoupené prof. JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 1995, č.j. -102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 1995, č.j. -82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ČJ, zastoupené JUDr. P.H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 23. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 1995, č.j. -102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 1995, č.j. -82. Uvedeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaná ČJ byla uznána povinnou jí zaplatit na odstupném částku

22 000,- Kč s přísl., a na mzdě částku 748,60 Kč s přísl., a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Uvedeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn, jinak byl v tomto výroku a ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 22 000,- Kč potvrzen, současně bylo vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně "ohledně částky 748,60 Kč s příslušenstvím zůstává nedotčen".

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavní zásadou spravedlivého procesu obsaženou v d ("Listina"), a s blíže nespecifikovaným Mezinárodním paktem o občanských a politických právech zaručujícím spravedlivý proces. Uvedla, že žalobou ze dne 15. 11. 1990 se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by jejímu bývalému zaměstnavateli, tj. ČS, nyní ČJ, byla uložena povinnost zaplatit jí částku 22.000,- Kč z titulu odstupného. Svoji žalobu pak ještě rozšířila o částku 748,60 Kč, jež se skládala z částky 588,60 Kč zaměstnavatelem sražené v rozporu s zák. práce, a částky 160,- Kč jako odměny za práci na základě ústně uzavřené dohody při předávání agendy během čerpání dovolené, a o příslušenství pohledávky. Uvedla, že i když dle jejího názoru se jedná o jasnou a v podstatě drobnou kauzu, nedočkala se téměř 8 let u soudů spravedlivého vyřešení, přičemž její stížnost na průtahy v řízení patrně ovlivnila výsledek sporu v její neprospěch. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry soudu prvního stupně, jimiž zdůvodnil zamítnutí nároku na odstupné, jsou vadné, neboť jsou v naprostém nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Uvedla, že provedené důkazy nebyly správně vyhodnoceny, a také vyhodnocení části důkazů bylo opomenuto. Odmítnutí některých navrhovaných důkazů, zejména svědectví J.D. a V.H., není zdůvodněno. Tatáž pochybení stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku městského soudu, který podle ní navíc nevzal v úvahu a nepřezkoumal skutkový stav, a nezhodnotil v odůvodnění rozsudku námitky týkající se např. zák. práce, výběru nadbytečných zaměstnanců při reorganizaci, apod. Pokud jde o částku 748,60 Kč s příslušenstvím, tímto nárokem se dle názoru stěžovatelky soud prvního stupně vůbec nezabýval, návrh zamítl, přičemž z odůvodnění vyplývá, že zamítl nárok jiný, tj. náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Stěžovatelka však tento nárok nikdy neuplatňovala, neboť si dovolenou řádně vyčerpala, a soud tudíž rozhodoval o něčem jiném. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že právní závěry obou soudů jsou v hrubém nesouladu se skutkovým stavem, který nebyl řádně zjištěn, čímž došlo k porušení y a Úmluvy. Navrhla, aby ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno a napadené rozsudky byly zrušeny.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka týkající se údajné averse, kterou měly oba soudy sdílet poté, co stěžovatelka podala stížnost na průtahy v řízení, je dle jeho názoru zcela vykonstruovaná, účelová a není podložena jediným objektivním argumentem svědčícím o její opodstatněnosti. Z obsahu spisu není vůbec patrné, že stěžovatelka jako žalobkyně podala v průběhu řízení na Ministerstvo spravedlnosti ČR stížnost na průtahy v řízení před soudem prvního stupně, a již vůbec není zřejmé, že by tato skutečnost jakkoli ovlivnila rozhodování soudů obou stupňů. K námitce týkající se částky 748,60 Kč s příslušenstvím, účastník uvedl, že proti výroku, jímž tato částka byla zamítnuta, nebylo podáno odvolání, a proto uvedená částka zůstala mimo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu, což bylo s odkazem na ust. konstatováno i v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Ohledně námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávného a neúplného hodnocení provedených důkazů a nesprávného právního posouzení věci, účastník odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž je celá záležitost podrobně rozvedena ze všech v odvolání namítaných hledisek a z něhož je patrné, jak se vypořádal s námitkami stěžovatelky a z jakého důvodu věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítl.

ČJ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího přesvědčení stěžovatelce bylo v předchozích řízeních vyhověno v provádění důkazů, bylo jí zachováno rovné postavení v procesu a nijak nebylo dotčeno její právo na spravedlivý proces. Nedošlo proto podle jejího názoru v žádném ohledu k porušení ústavní zásady spravedlivého procesu dle y. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost, tak jak je podána, nezbývá než odmítnout jako opožděnou.

Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno 19. 9. 1995, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, ačkoli na základě dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, jenž usnesením ze dne 27. 5. 1998, č.j. -136, které bylo stranám resp. jejich právním zástupcům doručeno 11. 6. 1998, jako nepřípustné odmítl. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y, , odst. 3 písm. a) zákona], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Navíc v tomto případě to byl právě Ústavní soud, který svým rozhodnutím

sp. zn.

ze dne 8. 12. 1997 cestu k dovolacímu soudu otevřel. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení , uveřejněné pod usn.č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud je ústavní stížností napadáno pouze rozhodnutí Městského soudu v Praze, jedná se evidentně o návrh podaný opožděně, když, jak shora uvedeno, rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen 19. 9. 1995, ale ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 22. 7. 1998.

Z uvedených důvodů, byť procesní povahy, Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 2. 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj