Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 203/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M.K., zastoupené advokátem JUDr. F.M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, čj. -77, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 1997, čj. -33, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a R., zastoupených advokátkou JUDr. J.M., a J., zastoupené advokátem JUDr. J.K., jako vedlejších účastníků řízení, mino ústní jednání, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění :

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 29. 4. 1998, podanou k poštovní přepravě dne 30. 4. 1998, domáhala zrušení rozsudku, Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, čj. -77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 1. 1997, čj. -33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby bylo určeno, že R., je sní povinna uzavřít dohodu o vydání domu se st.parc. 238/1 o výměře 577m2 v k.ú. D. Usnesení krajského soudu napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na dědění zakotvené v d (dále jen " ").

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala podle ustanovení a , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aby byla R., uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu se st.parc. 238/1 o

výměře 577m2 v k.ú. D. Oba soudy došly k závěru, že stěžovatelka nesplňuje základní a nutnou podmínku uplatnění restitučního nároku, kterou je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích státní občanství ČSFR, popř. ČR. Stěžovatelka sice předložila osvědčení o státním občanství, které bylo vydáno dne 29. 9. 1997 O.ú. MčP., odvolací soud však zjistil, že bylo vydáno neplatně, když stěžovatelka při žádosti o získání státního občanství SRN požádala o propuštění ze státního svazku ČSR a propouštěcí u převzala v B. dne 25. 10. 1988. Do 7. 11. 1997 o udělení občanství nepožádala.

Stěžovatelka se domnívá, že bylo zasaženo do jejích práv vlastnit majetek a práva na dědění, neboť soudy měly její žalobní návrh posuzovat i z pohledu obou ústavně zaručených práv. Žalobní návrh byl posuzován pouze z hlediska zákona o mimosoudních rehabilitacích, který neumožňuje vydání uvedené nemovitosti pro neprokázání státního občanství. Oba soudy však měly posoudit, zda nebylo možno vyhovět žalobnímu návrhu i z právních důvodů jiných, které nejsou v žalobním návrhu

výslovně uvedeny.

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla zastoupena advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal soudní spis, sp. zn. , vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Během řízení požádaly o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení R., a J. Jejich žádosti vyhověl Ústavní soud usnesením čj.

-14

.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Namítané porušení y se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Ve smyslu své konstantní judikatury stojí Ústavní soud na stanovisku (nález Ústavního soudu

sp. zn.

), že při dovolání se y musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující. Ten, kdo se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být nabytí vlastnictví, proto není těmito ustanoveními chráněn, když jsou chráněna pouze jeho práva v takovém procesu, tj. konkrétně uplatňovat podle restitučních předpisů nárok na konstituování vlastnictví.

Pokud jde o námitku porušení práva na dědění ve smyslu téhož ustanovení y, je třeba uvést, že obecné soudy nikterak nezpochybnily dědická práva stěžovatelky, když na základě provedených důkazů došly k závěru, že je dědičkou J.K., kterému byl vysloven trest propadnutí předmětné nemovitosti a který byl účasten rehabilitace ve smyslu , o rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě však ve vztahu k dědickému právu třeba uplatnit stejný právní názor, který se týká práva vlastnického ve vztahu k restitučním sporům.

I když to stěžovatelka nenamítá výslovně, její stížnost ve skutečnosti ve smyslu ústavněprávním míří k porušení ustanovení y, které zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ani zde zcela zjevně k zásahu nedošlo, neboť soudy rozhodovaly o žalobním návrhu, jak byl podán. Požadavek, aby soudy rozhodovaly i o jiných důvodech, aniž to plyne z petitu, neodpovídá v

2

tomto konkrétním případě ústavnímu požadavku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". Opačný postup soudů by byl naopak zásahem do ústavně zaručených práv žalovaného včetně základních pravidel občanského soudního řízení, jak je stanoví Kromě toho bylo již výše uvedeno, že ani nároky, jak je stěžovatelka uvádí, neměly ústavní oporu. Pokud proto soudy došly k závěru, který stěžovatelka nezpochybnila, totiž že v rozhodnou dobu nebyla státní občankou České republiky a že její osvědčení o státním občanství bylo získáno na základě nepravdivých údajů, postupovaly přesně v rámci ústavních předpisů a nemohly zcela zjevně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Postupovaly tak zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který ustanovení 5 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích v tomto ohledu prohlásil svým nálezem č. 185/1997 Sb., souladné s ústavním pořádkem České republiky.

Proto došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 1 . 1999

JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu