Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 535/98

Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti H.N., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, čj. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel mimo jiné uvádí, že plná moc ze dne 23. 11. 1994 byla, pokud jde o zmocněnkyni JUDr. H.K., vypovězena před podáním výzvy povinným osobám a od té doby jednal za něj pouze jeho zástupce JUDr. M.K. Závěr soudu druhého stupně o neexistenci řádné výzvy je proto mylný. Z tohoto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se proto stěžovatel pro porušení svých ústavně zaručených práv zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že jedním z důvodů zamítavého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 1997, čj. -38, nevyhovujícího restitučnímu nároku stěžovatele uplatněnému podle , o mimosoudních rehabilitacích, byl nedostatek řádné výzvy k vydání nemovitostí, neboť tyto výzvy vzhledem k plné moci ze dne 23. 11. 1994, udělené JUDr. H.K. a JUDr. M.K., měly být podepsány oběma zmocněnci ( ). K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí omezil se Městský soud v Praze pouze na otázku platnosti výzvy podle ustanovení , 2 , a zde dospěl k závěru, že pouze samostatné jednání JUDr. M.K. nemohlo přivodit právní následky zastoupení, a tím i naplnit podmínku řádné výzvy za situace, kdy JUDr. H.K. ani do okamžiku rozhodování odvolacím soudem ve vztahu k žalovaným stejný projev vůle neučinila.

Ačkoli stěžovateli mohlo již z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 být zjevné, že platnost výzvy podané podle ustanovení citovaného zákona je zpochybňována právě nedostatkem součinnosti JUDr. H.K. ve smyslu ustanovení , ponechal i ve svém odvolání ze dne 18. 11. 1997 tuto otázku stranou a teprve v podané ústavní stížnosti přichází s tvrzením, dokládaným pouhou fotokopií dopisu JUDr. H.K. ze dne 5. 12. 1994, v němž stěžovatelovi vypovídá udělenou plnou moc ze dne 23. 11. 1994. Uvedené zjištění nasvědčuje tedy tomu, že stěžovatel ani jeho právní zástupce nevěnovali řízení před obecnými soudy dostatečnou pozornost a tuto skutečnost snaží se napravit teprve v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud má však za to, že měli-li stěžovatel a jeho právní zástupce k dispozici důkaz nasvědčující platnosti učiněné výzvy, měli tento důkaz uplatnit nejpozději ve stadiu odvolacího řízení. Obecným soudům lze totiž stěží vytýkat odepření práva na soudní ochranu v situaci, kdy účastník řízení má sice k dispozici důkaz nasvědčující oprávněnosti jeho nároku, svou vlastní nečinností a nekoncentrovaností však způsobí, že tento důkaz obecné soudy, postrádající i jakékoli účastníkovo tvrzení v tomto směru, nemohou vzít vůbec v úvahu.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu