Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 487/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti W.-D.M., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 20. 11. 1997, čj. 111-3524/116/72.9/97-ž, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1998, čj. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím, podle kterých stěžovatel není vlastníkem nemovitostí blíže konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že jak pozemkový úřad, tak i soud při posuzování jeho restitučního nároku nesprávně posoudily otázku státního občanství jeho rodičů, původních vlastníků předmětných nemovitostí. Podle tvrzení stěžovatele jeho rodiče československé státní občanství nepozbyli a i on sám je občanem České republiky. K zásahu do jeho ústavně

2

chráněných práv došlo nejen v důsledku chybné interpretace ustanovení zákona ČNR č. , ale i tím, že pozemkový úřad rozhodl, aniž by vyčkal výsledku řízení ve věci potvrzení jeho státního občanství, zatím co městský soud stěžovatele vůbec nevyslechl a rovněž nevyčkal v tomto případě předložení usnesení o vypořádání dědictví po jeho zemřelých rodičích. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu s a y ČR, , , a 3, a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a stěžovatel se proto domáhá jejich zrušení. Pro případ, že by orgány rozhodující v jeho věci posoudily otázku státního občanství stěžovatele, resp. jeho rodičů, správně, stěžovatel navrhuje, aby ustanovení zakotvující československé, resp. české, státní občanství jako nezbytnou podmínku restituce, byla pro neústavnost zrušena.

Ze spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 1113524/116/72.9/97-ž, a ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že na základě provedených důkazů vzal správní orgán za prokázáno, že předmětný zemědělský majetek byl rodičům stěžovatele zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Vzhledem ke ztrátě majetku podle tohoto předpisu zkoumal správní orgán, zda původní vlastníci, resp. jejich právní nástupce, splnili podmínky stanovené v ustanovení zákona ČNR č. Přitom z vyjádření S.Ú.A ze dne 7. 7. 1997 zjistil, že dne 3. 10. 1939 byl W.F.L.V.-K. (přejmenován na M.) a K.R. V.-K. (přejmenována na M.) vystaven průkaz o německé státní příslušnosti, aniž by bylo dále zjištěno, že by uvedení československé státní občanství v poválečném období nabyli zpět. Protože stěžovatel žádné doklady prokazující oprávněnost jeho nároku nepředložil, správní orgán pro nesplnění podmínek stanovených v ustanovení citovaného zákona jeho restituční nárok neuspokojil. Městský soud v Praze se se závěry správního orgánu ztotožnil a rozhodnutí správního orgánu potvrdil. K námitce stěžovatele, že se správní orgán nezabýval jeho státním občanstvím, opětovně vyložil, že by tak bylo namístě pouze v případě, pokud by stěžovatel prokázal, že původní vlastníci nabyli zpět československé státní občanství způsobem předepsaným v ustanovení citovaného zákona a že tito původní vlastníci již zemřeli. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti stěžovatel neprokázal, je zcela nepodstatné, zda je či není občanem ČR.

3

Ústavní soud přezkoumal postup orgánů rozhodujících v restituční věci, jakož i napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení y ČR, y, Úmluvy a Paktu a dospěl k závěru, že tvrzení v ústavní stížnosti jsou neopodstatněná. Ústavní soud neshledal ve výkladu ustanovení zákona ČNR č. , orgány ve věci rozhodujícími nic, co by nasvědčovalo ústavně nekonformní interpretaci. Pokud stěžovatel tvrdí, že jeho rodiče československé státní občanství nepozbyli, postrádá jeho tvrzení důkazní podklad. Právě udělením německého státního občanství v roce 1939 i jeho rodiče československé státní občanství pozbyli, a nemohou tak být oprávněnými osobami podle ustanovení zákona ČNR č. Neprokázal-li jejich dědic, v předmětné věci stěžovatel, že československé státní občanství později předepsaným způsobem získali, nemůže být ani on považován za oprávněnou osobu, i kdyby sám podmínku státního občanství ČR splňoval. Status oprávněné osoby podle ustanovení citovaného zákona lze pro dědice odvodit pouze od statusu oprávněné osoby podle ustanovení citovaného zákona, tedy od původního vlastníka. Jelikož nebylo prokázáno, že by původním vlastníkům svědčilo postavení oprávněných osob, nemůže se tohoto postavení domáhat ani stěžovatel jako jejich dědic. Argumentace ústavní stížnosti tedy zůstává v rovině nesouhlasné polemiky se závěry orgánů rozhodujících ve stěžovatelově restituční věci, když ani v procesním postupu pozemkového úřadu a městského soudu nebylo shledáno pochybení takové povahy, které by odůvodnilo závěr o zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Co se týče námitky, že ustanovení zakotvující podmínku československého, resp. českého, státního občanství jako nezbytnou podmínku restituce, jsou protiústavní a měla by být zrušena, podotýká Ústavní soud, že stěžovatel tento návrh blíže nekonkretizoval, neodůvodnil ho a ani ho neučinil součástí petitu ústavní stížnosti, a proto se jím Ústavní soud věcně nezabýval. K podmínce státního občanství oprávněných osob v zákonech o restituci majetku odkazuje v této souvislosti na své obecné závěry vyložené v nálezu

sp. zn.

publikovaném pod č. 185/1997 Sb.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal stěžovatelovy argumenty o porušení y ČR, y, Úmluvy a Paktu neopodstatněnými, přičemž tato neopodstatněnost je vzhledem k výše uvedeným důvodům zcela evidentní, nezbylo mu, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

4

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. ledna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu