Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 471/98

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. V.K., zastoupeného JUDr. B.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1998, č.j. -5, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, č.j. -27, rozhodnutím FŘ ze dne 14. 12. 1995, č.j. FŘ/3637/150/95 a rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. , za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 11. 11. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1998, č.j. -5, kterým bylo podle a zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. , vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. . Řízení ve věci sp. zn. bylo zastaveno usnesením ze dne 18. 3. 1997 s tím, že žalobou napadené správní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vydané podle a násl. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je z přezkumu soudem vyloučeno podle

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva zaručená v a 2 d ("Listina"), když zastavením řízení mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu nápravy nezákonného rozhodnutí orgánů veřejné správy. Má zato, že postup soudu a státních orgánů je také v rozporu s a y, a y ("Ústava"). Uvedl, že návrh na obnovu správního řízení ohledně daně za rok 1991 podal poté, co Krajský soud v Ostravě rozsudkem zrušil rozhodnutí ohledně daně za rok 1992 jako nezákonné, přičemž obě daně byly požadovány ze stejných důvodů. Návrh na obnovu správního řízení však byl zamítnut, neboť správní orgány zaujaly jiné stanovisko, než soud v uvedeném rozsudku. Následně Vrchní soud řízení o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů zastavil s odůvodněním, že uvedená rozhodnutí se týkají pouze procesních práv a povinností účastníků a že jsou vyloučena z přezkumu. Tím byl stěžovatel zcela zbaven možnosti domoci se svého práva. Poté, co se seznámil s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 1997, č.j.

, podal dne 5. 6. 1998 Vrchnímu soudu návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že předchozí zastavení řízení je v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Vrchní soud v Praze však řízení opět zastavil s tím, že k jeho projednání chybí funkční příslušnost soudu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. vyslovil názor, že tvrzené porušení y a y nelze chápat jako porušení základních práv a svobod. Jde o základní ustanovení y, v nichž jsou vyjádřeny základní zásady uplatňované v právním státě, přičemž základní práva a svobody jsou konkretizovány v hlavě druhé a násl. y. K namítanému porušení y uvedl, že v daném případě je nepochybné, že daňová povinnost byla stěžovateli stanovena na základě zákona. K tvrzenému porušení y pak účastník uvedl, že řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správních orgánů musel soud zastavit, neboť správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno ustanovením , a proto zde není ani funkčně příslušný soud, který by o návrhu na obnovu řízení rozhodl. Závěrem účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy ( zákona). I když tedy ústavní stížnost směřuje proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 1998, fakticky směřuje proti platebním výměrům vydaným F.ú. v roce 1992 pod č.j. FÚ/205/6958/92/Va a č.j. FÚ/205/6959/92/Va, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 11. a 14. 12. 1992, č.j. FŘ/205/3895/1992 o odvolání, případně proti rozhodnutím o nepovolení obnovy řízení, tedy rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. 391/50690/1996 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. . Lhůty pro napadení rozhodnutí ústavní stížností bezesporu již uplynuly. Ústavní soud nesdílí názor, že postupem, který zvolil stěžovatel, tj. podáním návrhu, který právní řád nezná a o kterém Vrchní soud nemohl rozhodnout jinak, než rozhodl, lze uplynutí lhůt obejít. Lhůty jsou institut, který slouží k zachování právní jistoty jako hodnoty v právním státě nezbytné. Jediným ustanovením, který Ústavnímu soudu umožňuje postupovat jinak, je situace předpokládaná v ust. zákona, tedy jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti, došlo. Zmíněnou jednoroční lhůtu nelze pak odvodit od ničeho jiného, než od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí o obnově řízení. Také v tomto směru jde tedy o návrh opožděný (aniž by bylo nutné posuzovat, zda jsou splněny ostatní podmínky cit. ustanovení zákona).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 1. 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj