Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 502/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupené JUDr. I.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 1997, čj. -109, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 1998, čj. -130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné uvádí, že Krajský soud v Brně se v napadeném rozhodnutí striktně držel ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině, aniž by vzal v úvahu kupř. skutečnost, že žena po rozvodu se často nemůže uplatnit v pracovním procesu, zejména je-li pokročilejšího věku a za trvání manželství celé svoje úsilí věnovala péči o domácnost a děti. Ani Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu prokázanou skutečnost, že totiž bývalý manžel skutečně přispíval stěžovatelce na její výživu. Napadenými rozhodnutími došlo tak

2

k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zakotvených v článku 30 odst. 1 d a článku 90 y ČR, a stěžovatelka proto z uvedených důvodů se domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním došlým ČSSZ dne 9. 9. 1992 se domáhala přezkoumání rozhodnutí uvedeného orgánu ze dne 1. 8. 1992, č. 375 308 437, zamítajícího její žádost o přiznání vdovského důchodu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení O tomto návrhu rozhodl posléze Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím tak, že citované rozhodnutí ČSSZ potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že podle ustanovení , má nárok na vdovský důchod též rozvedená žena, jestliže byla v době smrti bývalého manžela odkázána na příspěvek na výživu, který jí byl povinen poskytovat. Tyto podmínky nejsou však podle názoru krajského soudu v projednávané věci splněny, neboť stěžovatelka byla schopna se sama živit a její bývalý manžel k ní neměl vyživovací povinnost. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Rovněž podle názoru vrchního soudu bylo prokázáno pouze to, že bývalý manžel poskytoval stěžovatelce příspěvky na společnou domácnost, nikoli tedy na její výživu. Jakkoli subjektivní stanoviska stěžovatelky lze chápat, nelze akceptovat jí požadovaný způsob výkladu citovaného ustanovení, neboť to by znamenalo rozšíření podmínek pro vznik nároku na starobní důchod rozvedené ženě.

Jádro věci tkví v posouzení otázky, zda stěžovatelka, jako rozvedená žena, byla v době smrti bývalého manžela odkázána na příspěvek na výživu, který jí byl povinen poskytovat ( , o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). K posouzení této otázky provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování, a to rovněž podrobným výslechem stěžovatelky. V tomto směru tedy stěžovatelčiny výtky postrádají opodstatnění, stejně jako její tvrzení, že se jí podařilo prokázat pravidelné poskytování příspěvku na její výživu bývalým manželem. I když je totiž nepochybné, že bývalý manžel poskytoval stěžovatelce finanční příspěvky na společnou domácnost, neznamená to nikterak, že by tím poskytoval navrhovatelce příspěvek na její výživu, a navíc že by takovou vyživovací povinnost vůbec měl. Kořen celé záležitosti je podle názoru ústavního soudu v tom, že stěžovatelka si sama zvolila určitý způsob života a hmotného zabezpečení, v němž

3

pokračovala i v době, kdy se již mohla zapojit do pracovního procesu. Jakkoli lze motivy, jež stěžovatelku k tornu vedly, chápat, nelze v projednávané věci jen z toho usoudit na protiústavnost napadených rozhodnutí.

Všechna uvedená zjištění a závěry jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu