Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 444/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. D.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 1998, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( al. 1, 2 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí [ , , 2, , odst. 4 zákona] - po výzvě Ústavního soudu - za podmínek stanovených zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. srpna 1998 (sp. zn. ) a spolu s ním též rozsudky soudů nižších stupňů (Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu tamtéž ve věci ) a tvrdil, že svými pravomocnými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d) a dále též práva plynoucí z d, jimiž je "zaručena ochrana nedotknutelnosti majetku"; aniž by však svá tvrzení (mimo strohý odkaz na ty které články d) blíže zdůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů (viz výše) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že podstata námitek stěžovatele spočívá v právní konstrukci, dle níž "v konkrétní situaci, kdy nárok je evidentní i podle obecných ustanovení a lex specialis (sc. ) je spíše normou podpůrnou" je na místě posoudit uplatněný (restituční)

1

nárok nikoli podle zvláštního předpisu, ale podle obecné úpravy, neboť opačný postup (na němž svá rozhodnutí založily obecné soudy) jde nad rámec zákonodárcova záměru.

Co do skutkových okolností zakládá stěžovatel svá tvrzení na skutečnosti, že nemovitosti, o které jde, byly stěžovateli svého času vyvlastněny (dle v1. nař. č. ) správním rozhodnutím, které však (pro absenci doručení) nenabylo právní moci; tuto skutečnost však obecné soudy označily za nerozhodnou a důvody, proč se tak stalo, podrobně vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, která - jak Ústavní soud výslovně zjišťuje - zcela odpovídají požadavkům zákona ( ).

Odhlédnuto od toho, že vývody ústavní stížnosti jsou v podstatě zcela shodné s těmi, jimiž stěžovatel odůvodnil své opravné prostředky, a že odůvodnění ústavní stížnosti (pro neprostý nedostatek ústavně právního zdůvodnění) je pouhou a opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, je zřejmé, že tvrzení ústavní stížnosti je založeno na důvodech, které ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů v posuzované věci vylučují.

Tak co do ochrany práva plynoucího z d, Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil jak povahu ústavně chráněného práva, tak podmínky, za nichž lze tomuto právu ústavní ochranu poskytnout (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 41, Praha 1995); obdobně je tomu též stran podmínek ochrany ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994) a posléze i stran pravomoci Ústavního soudu, do níž nespadá - s ohledem na jeho zvláštní ústavní postavení - přezkum rozhodnutí obecných soudů co do jejich věcné správnosti či legality (k tomu srov. např. II. US 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání l., č. 5, Praha 1995), leč by pro to byly splněny zvláštní podmínky.

Protože jde o ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která je obecně přístupná, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k v ní uvedeným rozhodnutím a jejich odůvodnění cokoli dodávat.

Jestliže v posuzované věci - ostatně ve shodě s náhledem Ústavního soudu - obecné soudy dovodily (v podrobném a pečlivém odůvodnění svých rozhodnutí), že "z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis)", jde o závěry, kterým ani pod ústavně právními aspekty nelze nic vytknout, neboť - mimo jiné - v restitučních předpisech je (bylo) dostatek prostoru k tomu, aby nároky založené (co do skutkové oblasti) obdobným způsobem, jak ve věci stěžovatele se stalo, mohly být (za splnění zákonem stanovených podmínek) vůči povinným subjektům uplatněny. Ať již důvody, pro něž stěžovatel své nároky uplatnil jiným způsobem, byly jakékoli, zásady plynoucí ze vztahu obecného (zákona) ke zvláštnímu nelze opomíjet a konstrukcí, k níž se stěžovatel uchýlil, nahrazovat případná pochybení plynoucí z nedostatku procesní obezřetnosti.

Z takto vyložených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně

neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ve znělce tohoto usnesení je uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu