Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 381/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.K., zastoupeného JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( al. 1, 2 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. ledna 1997 (sp. zn. ) ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 1998 (sp. zn. ) a spolu s ním též posléze označený rozsudek odvolacího soudu; tvrdil - aniž by svá tvrzení blíže odůvodnil - že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( y

1

základních práv a svobod), a proto navrhl, aby Ústavní soud označená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základ ústavní stížnosti (při absenci náležitého zdůvodnění ústavních aspektů posuzované věci) spočívá v tvrzení stěžovatele, že lhůta daná ustanovením , v platném znění, při uplatňování nároků plynoucích z tohoto zákona není lhůtou propadnou, ale toliko lhůtou pořádkovou (stěžovatel svůj nárok jako osoba oprávněná uplatnil opožděně), neboť v intencích zásad občanského zákona ( z. č. , v současně platném znění) "k zániku práva proto, že nebylo uplatněno ve stanovené době, dochází pouze v případech v zákoně uvedených". Již z povahy této námitky (právní konstrukce) je očividné, že její posouzení - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - se vymyká z jeho pravomoci, neboť výklad zákona (za předpokladů vyložených v dřívějších nálezech Ústavního soudu) spadá především, ne-li výlučně, do pravomoci soudů obecných a Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality jejich rozhodnutí (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Nadto - ačkoli to stěžovatel ve své ústavní stížnosti zamlčel - naznačenou problematikou, jak Ústavní soud zjistil, se z jeho podnětu zabýval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (č. 1. 9 až 12), který - obdobně jak to učinily již předtím obecné soudy nižšího stupně - podrobně a dostatečně srozumitelně vyložil, proč - ostatně ve shodě s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů - nelze námitku stěžovatele shledat důvodnou; odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů zcela odpovídají požadavkům stanoveným zákonem ( ), a proto ani z tohoto důvodu ve smyslu podmínek ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (rovněž již dříve a opakovaně Ústavním soudem vyloženým) nelze obecným soudům pod aspektem zásad plynoucích z hlavy páté d nic vytknout; posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

0 zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu