Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 340/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti R.Ž., zastoupeného advokátem Mgr. V.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -27, ze dne 10. 6. 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 29. 7. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -27, ze dne 10. 6. 1998. Zmíněným rozhodnutím, dle názoru navrhovatele byla zasažena jeho základní práva a svobody obsažená v článcích 3 odst. 3, 4 odst. 3 a 36 odst. 3 d (dále ) a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou ze dne 22. 8. 1997 domáhal náhrady škody na základě ustanovení To proto, že mu bylo dne 17. 12. 1996 vyšetřovatelem Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování sděleno obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví dle tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 12. 1996

1

kolem 10 hod. 20 minut v P., v prodejně L. poté, co byl jako vedoucí této prodejny napaden neznámým pachatelem loupeže, který s použitím dýky po něm požadoval vydání pokladní hotovosti, použil své legálně držené zbraně a na útočícího pachatele celkem 6x vystřelil, přičemž jej 4x zasáhl a způsobil mu tak těžkou újmu na zdraví. Věc byla následně šetřena orgány činnými v trestním řízení (byl vyslechnut navrhovatel, svědci) a posléze bylo trestní stíhání (v důsledku zjištěných skutečností) usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování, pod sp. zn. OVV-1861/1043/96, ze dne 5. 2. 1997 (pravomocně dne 10. 3. 1997) zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále tr.ř.). To proto, že vyšetřovatel dospěl k závěru, že uvedený čin (jinak trestný), vykazuje znaky nutné obrany a není dán důvod k postoupení věci. Soud (i přesto, že dospěl k závěru, že žalovaný ve věci není pasivně legitimován) dále uvedl, že z hlediska příslušných ustanovení trestního řádu ohledně sdělení obvinění nejde o rozhodnutí jako takové, ale pouze o úkon vyšetřovatele v rámci trestního stíhání. Pokud by byl prokázán nesprávný úřední postup, lze se domáhat náhrady škody podle ustanovení , avšak pouze tehdy, kdy nemělo být (navrhovateli) sděleno obvinění. Soud uzavřel s tím, že o takový případ v dané věci nejde a podanou žalobu zamítl. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal a v něm uvedl, že se jednalo bezpochyby o nesprávný úřední postup ze strany vyšetřovatele, protože od počátku bylo zřejmé, že navrhovatel byl přepaden, že se bránil a že za této situace (aniž byly vykonány potřebné důkazy) bylo navrhovateli sděleno obvinění, a to neodůvodněně a zbytečně. Náklady, které mu za takto navozené situace vznikly (v souvislosti s nutnou obhajobou, když si zvolil obhájce) je tedy oprávněn na žalovaném požadovat. Ve věci jednal Městský soud v Praze, jako soud odvolací a ten rozsudkem ze dne 10. 6. 1998, č.j. -27, rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí (když povolal do řízení za Českou republiku správě Ministerstvo spravedlnosti), potom uvedl, že došlo ku skutku, který byl předmětem trestního řízení a vyšetřovatel nakonec dovodil, že se jednalo o nutnou obranu. Totiž skutečnosti zjištěné na místě činu dne 17. 12. 1996 odůvodňovaly závěr v tom, že byl spáchán trestný čin, bylo zřejmé, že jej spáchal žalobce, a proto byl na místě postup podle tr. ř. 1 odvolací soud měl za této situace (vycházeje ze zjištěných okolností případu) za to, že se takto nejednalo o nesprávný úřední postup a není dán základní předpoklad pro uplatnění náhrady škody dle Odvolací soud také dodal, že sdělením obvinění žalobci mu byla jeho práva zachována v širším rozsahu, než kdyby by( slyšen jako svědek (obviněný má právo nevypovídat, zvolit si obhájce, zatímco svědek má povinnost vypovídat , a to pravdivě).

2

Proto ani z tohoto hlediska nelze dovodit v tomto případě nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení a následnou odpovědnost státu.

Do uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost s tím, že takto bylo zasaženo jeho ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu dle d (dále ), dále byl porušen a y a konečně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Dovozuje, že sdělením obvinění šlo ze strany vyšetřovatele policie o nesprávný úřední postup, což se také nakonec (zastavení trestního stíhání) ukázalo. Dodává, že ačkoliv uplatňoval svá základní práva (na život a majetek), bylo mu sděleno obvinění a vznikly mu tak náklady na nutnou obhajobu. Poukázal i na skutečnost, že pokud by si obhájce nezvolil, ustanovil by mu ho stát, který by také hradil náklady právního zastoupení, což znamená, že pro osoby, jimž byl obhájce ustanoven, zákonné omezení práva uvedeného v y platilo jinak než např. pro stěžovatele. Konečně má za to, že s ohledem na již uvedené jeho věc v konečném důsledku nebyla projednána spravedlivě z hlediska Úmluvy.

Z vyjádření účastníka řízení, kterým je Městský soud v Praze, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze ústy předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval, uvedl, že v postupu příslušného orgánu činného v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by mohlo založit nárok žalobce na náhradu škody a takto trvá na svých závěrech s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku s návrhem na zamítnutí ústavní stížnosti jako neodůvodněné.

Na tomto místě má Ústavní soud za to, že je potřebné opakovaně připomenout, že on sám není vrcholem soustavy obecných soudů, ba ani její součástí a do jejich činnosti může zasáhnout pouze tehdy, jestliže došlo pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. K takovému postupu však, podle přesvědčení Ústavního soudu, v daném případě nedošlo a podaná ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněnou. Jádrem projednávané věci je totiž posouzení konkrétní situace v době, kdy vyšetřovatel policie zvažoval svůj další postup v rámci trestní věci vyvolané již zmíněnými skutkem (který se stal). Je nepochybné, že skutkový děj byl zjištěn a identifikován velmi rychle a poměrně přesně. I na základě takovýchto zjištění však nelze jednoznačně,

3

s odstupem času určit, jaký postoj k dané věci (jako jediný správný) měl zaujmout vyšetřovatel. Nelze tedy takto předpokládat, že v oné chvíli měl vyšetřovatel police již jednoznačně předpokládat, že s vysokou mírou pravděpodobnosti půjde v konečné fázi celého případu o nutnou obranu. Je na místě také připomenout např. i to, že navrhovatel vystřelil na pachatele loupeže až 6 ran, kdy čtyřmi z nich ho zasáhl. Dikce ustanovení § 160 odst. 1 tr.ř. zní tak, že "nasvědčuje-li zjištěné skutečnosti, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání

" Za shora popsané situace nelze objektivně mít za to, že postup vyšetřovatele policie (vyjádřený sdělením obvinění) byl tak svévolným, že o tom není pochyb. V dané chvíli (a zejména krátce poté, co se uvedený skutek stal), nelze s jistotou určit způsob, jakým mělo být dále postupováno. Je možné si představit i jiný postup, v každém případě však nelze mít vzniklou situaci za tak jednoduchou a průhlednou, že by vyžadovala právě jenom jedno (a navždy správné) řešení. S připomínkou ustanovení § 160 tr.ř. nelze tedy zvolený postup jednoznačně a jasně označit za takový, který by znamenal právě onen nesprávný úřední postup. Je třeba říci, že vyšetřování v projednávané věci následně probíhalo rychle a soustředěně a v přiměřené a odpovídající době také dospělo do stadia, kdy bylo zastaveno. Stran právního zastoupení má pravdu navrhovatel, když tvrdí, že v daném případě šlo o tzv. nutnou obhajobu (§ 36 odst. 3 tr.ř.). V takových případech obviněný obhájce musí mít a pokud si jej nezvolí, bude mu ustanoven. Je potom věcí samotného obviněného jaký postup takto zvolí, když je nutno odmítnout případnou spekulaci ohledně kvality zastupování mezi obhájcem zvoleným či ustanoveným. Důsledky takového postupu (rozhodnutí) obviněného z hlediska nákladů obhajoby (jak uvedeno v podané stížnosti) jsou irelevantní, nezakládají však případně naznačenou nerovnost. Obviněný za naznačené situace musí být totiž vždy právně zastoupen a vlít tak všechny možnosti obhajoby (jak i v projednávané věci). Nutno uzavřít s tím, že navrhovatel se mohl domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (tak se i stalo). Tento soud také rozhodl v jeho věci způsobeni, vůči kterému Ústavní soud nenašel výhrad. Stejně tak nelze tvrdit, že by v dané věci bylo ve stejných případech postupováno různě (zákonné omezení základních práv a svobod z hlediska y), když, oním srovnatelným základen je postup užitý v případech, kdy si obviněný svého obhájce zvolí (a to i v případě nutné obhajoby). Konečně z naznačených pohledů nelze mít za to, že záležitost navrhovatele nebyla projednaná spravedlivě z hlediska Úmluvy.

S poukazem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh, jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu