Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 306/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. , a rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. srpna 1995, čj. 610 304 1516, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, kterou po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad [ , , 2, , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] bylo posoudit jako podanou za splnění zákonem stanovených podmínek, napadl stěžovatel ve své důchodové věci jednak rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. srpna 1995 (čj. 610 304 1516), jednak na ně navazující rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 1997, sp. zn. , a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne

1

29. ledna 1998, sp. zn. ) a tvrdil, že jak rozhodnutím správního orgánu, tak pravomocnými rozsudky obecných soudů porušily označené orgány veřejné moci jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( a násl. d), a to tím, že přes jeho celkově neuspokojivý zdravotní stav vylučující výkon jakéhokoli zaměstnání mu přiznaly toliko částečný invalidní důchod; pokud pak jde o obecné soudy, vytkl jim, že přes jím učiněné návrhy na doplnění řízení, těmto návrhům nevyhověly, aniž by se však dostatečným způsobem s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Aniž by z hlediska ústavněprávních aspektů svou ústavní stížnost podrobněji rozvedl, navrhl, aby ústavní soud všechna vpředu označená rozhodnutí orgánů veřejné moci svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak zejména z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že navzdory stěžovatelově dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu, podmíněnému především páteřními potížemi (výhřezem ploténky L4 - L5 s iritací kořene L5) a psychickými potížemi (neurastenický syndrom), pracovní potenciál stěžovatele zcela nevymizel, neboť na místě původního zaměstnání (soustružníka) je schopen, při vyloučení fyzicky náročných prací a prací za ztížených podmínek (chlad, průvan, práce nerovné, příp. mokré podlaze), nenáročných prací v údržbě, v zámečnické dílně apod.; zdravotní stav stěžovatele, a jím podmíněný rozsah pracovní schopnosti, byl zjištěn odbornými vyšetřeními a posudky, v opravném řízení posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, nicméně ani z tohoto přezkumného posudku nelze vyvodit závěry potvrzující tvrzení stěžovatele, že stran jeho nepříznivého zdravotního stavu a s ním spojené částečné invalidity jde o následek pracovního úrazu, stejně jako nelze dospět k závěru, že zdravotní stav stěžovatele tak, jak se jevil ke dni rozhodnutí ČSSZ (tj. ke dni 16. srpna 1995 - al. 1 ), naplňuje podmínky plné invalidity (§ 29 odst. 2 zák. č. 100/1998 Sb.), jak o ni stěžovatel usiluje.

Za naznačeného skutkového stavu (a za dostatečně zdůvodněných právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly - ) je zřejmé, že zvláštní podmínky pro ingerenci Ústavního soudu, jak je Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutí vyložil (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994), nejsou splněny, a že ústavní stížnost usiluje o přezkum

2

věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí, k nimž však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( úst. ), stojící mimo organizaci obecných soudů, není oprávněn (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani námitky stěžovatele směřující vůči tvrzení neúplnosti řízení; je sice pravda, že stěžovatel v předchozím řízení vznesl řadu důkazních návrhů, nicméně ze způsobu, jak tyto návrhy byly vzneseny (obdobně je tomu i v samotné ústavní stížnosti), nelze usoudit, co by jimi z hledisek rozhodných pro úvahy nad meritem věci mělo být prokázáno, zejména, jestliže stěžovatel sám, pokud jde o jeho (vpředu zmíněné) psychické potíže, počínaje květnem 1995 diagnostikovanou terapii odmítl s odkazem na "špatné zkušenosti z předchozího období"; nelze proto spatřovat pochybení obecných soudů v tom, jestliže podle odůvodnění svých rozhodnutí návrhy na doplnění dokazování neshledaly důvodnými, a jestliže svá rozhodnutí opřely o odborná lékařská vyšetření a závěry z nich vyplývající; porušení zásad plynoucích z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ( a násl. d) nebylo proto shledáno.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevila potřeba zabývat se též následně stěžovatelem samotným napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1998 ( ), a to již proto, že tento "návrh" (č. l. 16 až 18) postrádá náležitosti předepsané zákonem, jak na ně byl stěžovatel ústavním soudem již dříve upozorněn (č. 1. 2, 3).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu