Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 79/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.Ž., zastoupeného JUDr. V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. -87, ze dne 5. 9. 1995, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 10. 2. 1998, Ústavnímu soudu došlou dne 18. 2. 1998, poštovnímu úřadu k přepravě předanou dne 17. 2. 1998, domáhá s odvoláním na porušení d (dále jen " ") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. , ze dne 31. 10. 1994, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) na stanovení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci dle Stěžovatel má za to, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem bylo nesprávné. Kupní smlouva uzavřená dne 15. 11. 1971 mezi M.Ž. a KS na prodej nemovitostí byla uzavřena nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud však skutečnost nápadně nevýhodných podmínek posuzoval pouze z hlediska rozporu s cenovými předpisy a nikoliv komplexně ve spojení s dalšími skutečnostmi prokazujícími zejména vyvolání stavu tísně. Stěžovatel proto podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné usnesením, sp. zn. , ze dne 31.7. 1996. Stěžovatel se cítí být rozhodnutím Krajského soudu v Praze dotčen ve svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeném mu y. Poukazuje na naléhavost jeho ústavní stížnosti, umocněné jejím významem, který, podle jeho názoru, podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Touto skutečností pak

2

stěžovatel odůvodňuje i ztrátu lhůty pro podání ústavní stížnosti, když rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ztratil stěžovatel možnost, aby o jeho sporné věci rozhodl dovolací soud dovoláním, a současně i lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Navrhuje proto, aby Ústavní soud s ohledem na tyto skutečnosti zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud zjistil z usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 31. 7. 1996, které nabylo právní moci dne 29. 8. 1996, že dovolání stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze bylo podle ustanovení odst. I písm. c), ve spojení s ustanovením , odmítnuto jako nepřípustné.

Za tohoto stavu, kdy dovolání v daném případě nebylo možno považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval (stěžovatel přitom samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání ústavní stížností nenapadl), počala stěžovateli běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti již dnem 3. 11. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze shora označený ( , ve znění účinném do 8. 5. 1998). Jestliže tedy byla ústavní stížnost podána teprve dne 17. 2. 1998, musela být podle pístu. b) , ve znění pozdějších předpisů odmítnuta, neboť byla podána po lhůtě zákonem pro její podání stanovené, když ani lhůta jednoho roku uvedená v ustanovení citovaného zákona, jehož se zřejmě stěžovatel dovolával, nebyla dodržena. V této souvislosti však třeba dodat, že použití uvedeného ustanovení by v daném případě nepřicházelo v úvahu nejen proto, že stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ale především z toho důvodu, že jeho aplikace je možná jen tehdy, kdy stěžovatel nevyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( , 2 citovaného zákona), tak tomu však v daném případě nebylo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. prosince 1998

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj