Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 430/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 1998 ve věci ústavní stížnosti D.B., zastoupeného Mgr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 1998, čj. -129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice svůj nárok na zaplacení částky 60.265,-- Kč s příslušenstvím odvozovala z titulu náhrady škody, vzniklé jí neuskutečněním zájezdu, který si podle jejího přesvědčení objednala u stěžovatele jako provozovatele cestovní kanceláře. Soud I. stupně, a to navzdory námitkám stěžovatele, dospěl k závěru, že mezi ním a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o obstarání věci a s přihlédnutím k ustanovení vedlejší účastnici nárok na náhradu škody přiznal. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně potvrdil, nicméně nárok vedlejší účastnice posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení

2

. Stěžovatel má za to, že takto postupoval krajský soud svévolně a svým rozhodnutím porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nedošlo totiž vůbec k uzavření smlouvy, neboť stěžovatel na základě uzavřené mandátní smlouvy s cestovní kanceláří T., se zavázal pouze zprostředkovat pro tuto kancelář nákup jí pořádaných zájezdů a služeb, nezavázal se však obstarat zájezd pro vedlejší účastnici. Soudy se v řízení nezabývaly ani námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice v průběhu soudního řízení přihlásila svou pohledávku do konkurzního řízení, týkajícího se společnosti T. Tímto postupem mimo jiné připustila, že byla ve smluvním vztahu k uvedené společnosti. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených zejména v a y základních práva svobod, a navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.4.1998 čj. -108, bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici MUDr. J.V. částku 60.265,-- Kč s příslušenstvím, jakož i zaplatit náklady řízení. Jak v důvodech tohoto rozhodnutí konstatuje okresní soud, zavázal se stěžovatel obstarat vedlejší účastnici zájezd, na který vedlejší účastnice v dobré víře uhradila částku 60.265,-- Kč jako zálohu a 60.265,-- Kč jako doplatek, jenž jí byl, byť po určitých komplikacích, stěžovatelem vrácen. Stěžovatelovo jednání bylo však podle názoru okresního soudu v rozporu s dobrými mravy, když na jedné straně vystupoval jako pořadatel na základě smlouvy mandátní a na druhé straně ve vztahu k vedlejší účastnici jako fyzická osoba, podnikající vlastním jménem a osobně odpovědná. Stěžovatel odpovídá proto za způsobenou škodu ve smyslu ustanovení , když na základě nedostatečných a nepřesných informací zájezd prodal. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle názoru krajského soudu stěžovatel vystupoval vůči vedlejší účastnici jako obstaratel její záležitosti, a nese tedy odpovědnost vyplývající z tohoto vztahu. Tím, že zájezd nakonec uskutečněn nebyl, jeho závazek obstarat záležitost zanikl ( ), vznikla mu však povinnost vydat majetkový prospěch ve smyslu ustanovení . Je sice pravda, že vedlejší účastnice uvedenou částku zaslala přímo na účet cestovní kanceláře T., stěžovatel tímto způsobem však plnil své vlastní platební povinnosti vůči T., uhradil tak svůj závazek, a tím bezdůvodné obohacení získal.

3

Z uvedeného spisu je patrno, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, a tak možnost založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle a priori vyloučil. Pro úvahu pro vyčerpání posledního (procesního) prostředku bývá v takových případech rozhodující vlastní obsah ústavní stížnosti. Tvoří-li tento obsah kritika rozhodnutím řešené právní otázky, jejíž přezkum mohl být, např. proto, že jde o otázku, jež v judikatuře soudu není dosud rozhodována jednotně, založen postupem podle , nutno mít za to, že stěžovatel poslední prostředek nevyčerpal. O takový případ jde podle názoru ústavního soudu i v projednávané věci, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti, v podstatných bodech shodné s obsahem dovolání, poukazuje sám na to, že soudní praxe je při posuzování předmětné problematiky velmi nejednotná, neboť celá řada soudů žaloby týkající se odpovědnosti prodejců zájezdů zamítá. Bylo proto na stěžovateli, aby postupem podle umožnil založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle citovaného ustanovení , což však neučinil.

Ústavní soud má proto za to, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu) a z uvedeného důvodu ústavní stížnost podle citovaného zákona, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. prosince 1998

JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj