Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32046.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 325/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném zasedání bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti H.H. a H.K., zastoupených JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69/97 -21, ze dne 5. 5. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Navrhovatelé podali dne 20. 7. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. 7. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69197 -21, ze dne 5. 5. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") čj. POZ/1708/92-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997, v němž bylo vysloveno, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Podle náporu navrhovatelů, uvedeném v doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 1998, bylo napadeným rozhodnutím porušeno ust. čl. 90 Ústav y ČR, podle něhož jsou soudy
1
povolány k tomu, aby způsobem stanoveným zákonem poskytovaly ochranu právům. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 31 Ca 69/97 , vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé uplatnili podle zák. č. 243/1992 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb. nárok na vydání domu č.p. 79 (nyní 218) s přilehlými pozemky v k.ú. V. V rámci provedeného řízení dospěl pozemkový úřad k závěru, že navrhovatelé jsou oprávněnými osobami podle uvedených právních předpisů a že je dán i restituční titul. Na základě provedeného místního šetření a znaleckého posudku dospěl však pozemkový úřad k závěru, že objekt zásadní přestavbou ztratil svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem k těmto skutečnostem pak pozemkový úřad vydal rozhodnutí, čj. POZ/ 1708/92-Řh-A, ze dne 7. 4. 1995, jímž stanovil, že navrhovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. K odvolání navrhovatelů bylo toto rozhodnutí zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 214/95 -15, ze dne 28. 12. 1995 a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. V rozsudku vyslovil krajský soud i závazný názor, spočívající v tom, že pozemkový úřad měl znovu přesněji posoudit změny provedené na předmětné nemovitosti, event. i na základě nového znaleckého posudku. V dalším řízení pozemkový úřad na základě nově zpracovaného znaleckého posudku, z jehož závěrů vyplynulo, že stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter a změnilo se i účelové určení nemovitosti, vydal nové rozhodnutí, čj. POZ/ 1708192-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997. Tímto rozhodnutí pozemkový úřad znovu podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vyslovil, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Současně vyslovil, že navrhovatelé nají nárok na náhradu za nevydanou nemovitost.
Na základě opravného prostředku podaného navrhovateli rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 31 Ca 69197 -21, ze dne 5. 5. 1998, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. POZ11708192-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997. V odůvodnění rozsudku se krajský soud vypořádal se všemi námitkami uvedenými v opravném prostředku navrhovatelů. Především konstatoval, že navrhovatelé se mýlí, pokud vycházejí z toho, že v předmětné věci se jedná o dvě nemovitosti, a to původní nemovitost a novou přístavbu, provedenou na základě stavebního povolení a řádně kolaudovanou. Krajský soud souhlasil s názorem
navrhovatelky v tom, že předmětná nemovitost se skládá z původní a nové části, na rozdíl od názoru navrhovatelky však krajský soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že obě části jsou funkčně a provozně spojeny, takže dohromady tvoří jednu nemovitou věc, a to nejen z hlediska stavebních předpisů, ale i ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku . Vzhledem k tomu, že nedošlo k oddělení těchto nemovitostí, nebylo žádného důvodu posuzovat v restitučním řízení zvlášť původní objekt a zvlášť provedenou přístavbu. Krajský soud se ztotožnil s právními závěry pozemkového úřadu v tom, že provedenými změnami prvků dlouhodobé životnosti stavby, jež byly posouzeny ve znaleckém posudku provedeném po předchozím rozhodnutí krajského soudu, byly splněny podmínky uvedené v § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69/97 -21, ze dne 5. 5. 1998, podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno ust. čl. 90 Ústav y ČR. Uvedeným ustanovením jsou soudy povolány k tomu, aby způsobem, stanoveným zákonem, poskytovaly ochranu právům, zejména, aby ve svém rozhodování respektovaly zákony, podle těchto zákonů hodnotily provedené důkazy. V předmětné věci došlo, podle názoru navrhovatelů, k porušení tohoto ustanovení tím, že soud nerespektoval stavební zákon a znalecký posudek nehodnotil jako běžný důkaz. Navrhovatelé v podrobném rozboru polemizují se znaleckým posudkem a právními závěry, které z tohoto posudku vyvodil pozemkový úřad a krajský soud je akceptoval. Jádrem jejich ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu o tom, že nemovitost přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter a tím se změnilo i její účelové určení. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti své vyjádření Krajský soud v Hradci Králové, který má v tomto řízení postavení účastníka. Krajský soud se vyjádřil k základním bodům ústavní stížnosti a uvedl, že v předmětné věci nebylo žádného důvodu posuzovat v restitučním řízení odděleně původní objekt a novou přístavbu jako novou samostatnou stavbu. V návaznosti na § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vycházel krajský soud při hodnocení stavby ze znaleckého posudku zpracovaného ústavem soudního inženýrství při VU,
z něhož vyplynulo, že přestavbou došlo k takovým změnám prvků dlouhodobé životnosti stavby, že bránily vydání objektu do vlastnictví navrhovatelů. Navíc navrhovatelé neměli proti odbornému posudku žádné námitky a rozhodnutí soudů napadali v tom, že obě části stavby měly být posuzovány odděleně. Ve vztahu k označenému porušení čl. 90 Ústav y ČR krajský soud uvedl, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v souladu s platnými právními předpisy i právy zaručenými Ústavo u ČR. Ochrana práv navrhovatelů byla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta, popřípadě odmítnuta podle 5 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Protože se navrhovatelé dovolávají porušení čl. 90 Ústav y ČR, zabýval se Ústavní soud napadenými rozhodnutím i řízením jemu předcházejícím. Na základě provedeného řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů se znaleckým posudkem a zejména s právními závěry, které byly z tohoto posudku vyvozeny pozemkovým úřadem i krajským soudem. Nelze přisvědčit navrhovatelům v tom, že by krajský soud nehodnotil znalecký posudek jako každý jiný důkaz a nevytvořil si důkazním řízením podložený právní závěr. Jak správně bylo podotknuto v odůvodnění rozsudku krajského soudu, navrhovatelé proti znaleckému posudku namítali pouze to, že znalec měl posuzovat původní a novou část nemovitosti odděleně. Je na místě připomenout, že navrhovatelé ústavní stížností namítají porušení čl. 90 Ústav y ČR, aniž by blíže, přes výzvu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1998, upřesnili, jaké základní právo bylo namítaným postupem krajského soudu porušeno. I případný postup soudu, který by byl v rozporu s čl. 90 Ústav y ČR, nemusí vždy znamenat porušení základních práv navrhovatelů. Ústavní soud přesto zkoumal, zda napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), zejména ve
vztahu k prováděnému dokazování. Ze spisového materiálu však jednoznačné vyplývá, že navrhovatelé měli možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, při zpracování podkladů znaleckého posudku byli přítomni a mohli uvádět svá stanoviska a doplňky. V průběhu dokazování pak krajský soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a řídil se pravidly charakterizujícími zásadu volného hodnocení důkazů, tj. hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a v odůvodnění rozhodnutí se také se všemi důkazy vypořádal Ústavní soud v tomto postupu krajského soudu neshledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listin y ani porušení čl. 90 Ústav y ČR.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavními soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu