Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 301/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.L., zastoupeného JUDr. L.R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, čj. -172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 2. 1994, čj -123, zamítající návrh stěžovatele na sepsání dohody o vydání, v rozsudku blíže označených, nemovitostí, stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení , jaký učinily obecné soudy v jeho restituční věci. Stěžovatel je toho názoru, že , stanovil minimum podmínek pro vydání nemovitostí a nezná a nepoužívá termín "změna stavebně technického charakteru stavby", charakteristický pro jiný restituční zákon, a to Přesto však obecné soudy prováděly rozsáhlé

2

dokazování, aby zjistily, zda u předmětné nemovitosti k takovéto změně došlo a vypracování znaleckého posudku zadaly s výslovným odkazem na zákon o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly objasněním otázky, zda sporné nemovitosti vůbec přešly do vlastnictví československého státu, neboť v katastru nemovitostí, jak plyne z aktuálního výpisu ze dne 20. 4. 1998, jsou vedeni jako vlastníci stále původní majitelé, právní předchůdci stěžovatele. Postup obecných soudů nepovažuje stěžovatel za spravedlivý a pociťuje újmu ve svých právech, garantovaných v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2d (dále jen ""), a proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že předmětem restitučního sporu mezi stěžovatelem jako oprávněnou osobou a obchodní společností T., jako osobou povinnou, byl kromě stavební parcely rovněž bývalý hostinec "U.", který byl právním předchůdcům stěžovatele odňat bez náhrady podle vládního , a poté přestavěn na závodní klub, resp. kulturní dům, ve správě n. p. T., přičemž nejproblematičtějším momentem důkazního řízení bylo zodpovězení otázky, zda následnou stavební činností došlo ke zhodnocení původní budovy, či zda původní stavba zanikla a vznikla stavba nová. Ze spisového materiálu je patrno, že Okresní soud v Nymburce měl při rozhodování o této věci k dispozici dva znalecké posudky, z jejichž závěrů vyplynulo, že dům v P., je stavbou novou. Z těchto znaleckých posudků a dalších listinných materiálů vzal soud za prokázáno, že původní stavba hostince jako věc ve smyslu práva zanikla, neboť byly odstraněny obvodové zdi nejméně do výše oken prvního nadzemního podlaží a nebyly zachovány příčky v prvním nadzemním podlaží. K námitkám stěžovatele o existenci stavebních povolení opravňujících pouze k adaptaci, či rekonstrukci bývalého hostince, odvolací soud uvedl, že k posouzení otázky, zda jde o stavbu novou nebo původní, která byla přestavěna, není podstatné to, jak znělo stavební povolení a jak byla stavba kolaudována, ale faktický stav nemovitosti po skončení stavebních prací.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, neboť nemá postavení běžné třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je

3

zjistit, zda postupem či napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podle názoru Ústavního soudu stížnost v části namítající nesprávný soudní výklad ustanovení , zjevně neobstojí. Krajský soud v napadeném rozhodnutí jasně vysvětlil, že rozhodující pro posouzení rozsahu přestavby nemovitosti je faktický stav po dokončení stavebních prací a nikoliv znění stavebního povolení. Obdobně judikoval i Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. (Bulletin Vrchního soudu v Praze, 1994), když vyložil, že "stavba zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva... tehdy, není-li již (zejména v souvislosti s prováděnou demolicí) patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, ... proto stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině případů rovněž stavby pro služby, obchod a veřejné stravování zanikají vždy při demolici obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček)." Námitku stěžovatele, že okresní soud zadal vypracování posudku výslovně s odkazem na zákon o mimosoudních rehabilitacích, neshledal Ústavní soud opodstatněnou, neboť takové zadání z usnesení Okresního soudu v Nymburce, čj. -100, nevyplývá. Pouhá skutečnost, že při výkladu pojmu "stavba, která byla zřízena po převzetí pozemku státem," uvedeného v ustanovení , byly analogicky využity závěry Stanoviska SK k výkladu pojmu "stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter", uvedeného v ustanovení , neopodstatňuje podle názoru Ústavního soudu tvrzení o porušení zásad spravedlivého procesu. Mechanismus řešení majetkové restituce v obou zmíněných restitučních zákonech je totiž analogický. Předmětem restituce podle obou zákonů může být stavba pouze v případě, že jako věc způsobilá být předmětem právních vztahů nezanikla. K tomuto zániku může, ale také nemusí, dojít i rekonstrukcí, jejíž rozsah však lze ověřit jen stavebně technickými postupy.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se de facto nezabývaly otázkou, zda vůbec, kdy a na základě čeho přešly sporné nemovitosti do vlastnictví československého státu, a usiluje-li tak touto námitkou zpochybnit samotný přechod nemovitostí na stát a tím i jím uplatněný restituční titul, pak nezbývá než konstatovat, že sledovaného cíle cestou ústavní stížnost dosáhnout nemůže. Jeho dosavadní úkony jsou totiž relevantní pouze ve vztahu k ochraně jeho práv v řízení o jeho žalobním návrhu, v řízení, v

4

němž obecnými soudy zjištěný a konstatovaný přechod nemovitosti na stát byl i stěžovatelem samotným považován za nepochybný.

Co se týče průtahů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud má za to, že stěžovatel měl možnost se obrátit na Ústavní soud se stížností podle ustanovení , o Ústavním soudu. Pokud tak neučinil, Ústavní soud nemá žádné prostředky, kterými by mohl případnou újmu na právech stěžovatele zhojit poté, co řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal stěžovatelovy argumenty o porušení Úmluvy ay neopodstatněnými, přičemž tato neopodstatněnost je vzhledem k výše uvedeným důvodům zcela evidentní, nezbylo mu než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu