Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
30900.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 101/98
ČESKÁ REPUBLIK A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupené advokátkou M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Co 501/97 -83, takto,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 9. 12. 1997, č. j. 30 Co 501/97 -83, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jabloni nad Nisou ze dne 20. 1. 1994, č. j. 6 C 435/93 -28. Namítala, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody, zejména její právo vlastnické a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d.
1
Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, podle kterého byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít smlouvu s vedlejším účastníkem, tj. J. T. Podle této smlouvy se do vlastnictví vedlejšího účastníka bezplatně převádí jedna polovina nemovitostí, a to domu čp. 102 na stav. parcele č. 288, dále stavební parcely č. 288 a pozemkové parcely č. 1738/1 a parcely č. 1738/2, vše v katastrálním území L.
Stěžovatelka podala včas proti rozsudku okresního soudu odvolání, neboť měla za to, že výrok soudu byl nepřesný a neodpovídal skutkovým zjištěním. Namítala, že "dohoda o budoucí smlouvě" ze dne 26. 6. 1991, ze které okresní soud při svém rozhodování vycházel, neobsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Dohoda není dle názoru stěžovatelky určitá a srozumitelná. Má za to, že ve zmíněné dohodě není výslovně uvedeno, které nemovitosti by měly být vydány. Dohoda se zmiňuje pouze o tom, že stěžovatelka se zavazuje uzavřít budoucí smlouvu poté, jakmile jí budou podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, vráceny nemovitosti a movité věci firmy F. T.
Stěžovatelka tvrdí, že předmětem nároku vedlejšího účastníka nemůže být majetek, který patřil v okamžiku znárodnění výlučně jejímu otci F.
Podle názoru stěžovatelky se krajský soud těmito námitkami stěžovatelky nezabýval, a proto také neprovedl žádné důkazy navrhované stěžovatelkou k upřesnění rozsahu vydávaných nemovitosti. Uvedené námitky dle tvrzení stěžovatelky nebral v úvahu ani Nejvyšší soud, když rozhodoval o dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně.
Dovolací soud pouze posuzoval správnost právního názoru krajského soudu o neplatnosti "dohody o budoucí smlouvě" ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku . Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud doplnil řízení toliko o nový výslech žalobce a rozhodl zcela v souladu s původním rozsudkem okresního soudu. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že pochybil, pokud vyslechl pouze žalobce (tj. vedlejšího účastníka). Podle názoru stěžovatelky měly být při hodnocení právní povahy "dohody o budoucí smlouvě" vyslechnuty ještě další osoby, zejména stěžovatelka a její matka.
Krajský soud při posuzování předmětné dohody a na základě svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že úmyslem účastníků dohody o smlouvě budoucí bylo bezplatně převést ze strany stěžovatelky na vedlejšího účastníka nejen ideální polovinu nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví pouze J. a F. T., ale i ideální polovinu nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví otce stěžovatelky - F. Dle názoru soudu vyplývá motivace stěžovatelky k takovému převodu nejen z výpovědi vedlejšího účastníka, ale i ze samotné dohody.
Ústavní soud po přezkoumání listinných materiálů a posouzením skutkového stavu dospěl k závěru, že stížnost není možno považovat za důvodnou. Z právního hlediska je třeba považovat předmětnou "dohodu o budoucí smlouvě" za platnou. Pokud existují v dohodě některé nepřesnosti tak, jak uvádí stěžovatelka, je zapotřebí zdůraznit, že vzhledem k právní jistotě, týkající se účinků této dohody, je třeba vycházet z vůle účastníků, kterou vyjádřili při podpisu dohody. Dohoda má podstatné náležitosti, neboť je v ní označen předmět převodu, druh převodu, označení převodce a nabyvatele. Dohoda byla učiněna svobodně, vážně a z povahy věci vyplývá, že i určitě a srozumitelně. Z dohody je zřejmé, že restituční nárok uplatní pouze stěžovatelka. Vedlejší účastník proto restituční nárok v zákonem stanovené lhůtě neuplatnil, a proto ztratil možnost se tohoto nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků, domáhat.
Po zvážení právní povahy předmětné dohody o smlouvě budoucí se Ústavní soud shoduje s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku, č. j. 3 Cdon 1055/96 -69, ze dne 27. 3. 1997. Dle tohoto názoru je třeba vycházet z té skutečnosti, že obsahem dohody není dispozice s vlastnickým právem. Předmětnou dohodou sledovali její účastníci pouze uspořádání vlastnických vztahů k nemovitostem, které měly být stěžovatelce vydány za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání těchto nemovitostí. Lze proto shrnout, že předmětem dohody byl závazek budoucího vypořádání mezi účastníky dohody. K tomuto vypořádání mělo dojít formou převodu ideální poloviny nemovitostí ze strany stěžovatelky na vedlejšího účastníka. Ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku projevili účastníci dohody svou svobodnou vůli řešit budoucí vlastnické vztahy, a to následně po splnění zákonem předvídaných skutečností.
V návaznosti na výše uvedené nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že postupem soudů byla porušena její základní lidská práva stanovená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobo d.
Z listinných důkazů vyplývá, že se soudy řádně vypořádaly s otázkou právního hodnocení "dohody o smlouvě budoucí" a v postupu soudů z hlediska zajištění spravedlivého procesu podle čl. 36 Listin y nelze shledat nijakého pochybení. Pokud soudy neprovedly každý důkaz stěžovatelkou navržený, nelze dovodit, že by takovým postupem byla porušena ústavní zásada, vztahující se ke spravedlivému procesu. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů při interpretaci dohody byl správný. Je proto zapotřebí v tomto světle nahlížet i na námitku stěžovatelky, týkající se údajného porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobo d. Stěžovatelka ve shodě se zásadou smluvní volnosti projevila svou vůli řešit budoucí vlastnické vztahy. Není proto možné věc posuzovat tak, že došlo k neoprávněnému zásahu do tohoto jejího základního práva, které bylo konstituováno po splnění předvídané právní skutečnosti (tj. ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků).
I. ús 101/98
Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. listopadu 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu