Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 217/98

Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti BD Ž., zastoupeného advokátem doc. JUDr. A.G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. -366, ze dne 11. 2. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. -303, ze dne 12. 1. 1996, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatel podal dne 7. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 5. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. -366, ze dne 11. 2. J998, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -303, ze dne 12. 1. 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. -241, ze dne 23. 3. 1994, ve věci samé. Podle názoru navrhovatele byla uvedenými rozhodnutími soudů porušena jeho základní práva, zejména pak právo

vlastnické podle d (dále jen ""). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl uplatněn žalobci restituční nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Na straně žalovaného vystupovali jako vedlejší účastníci družstevníci - uživatelé družstevních bytů v předmětné nemovitosti. V předmětné věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud I. stupně, který rozsudkem, čj. -241, ze dne 23. 3. 1994, rozhodl tak, že uložil žalovanému BD Ž povinnost uzavřít dohodu o vydání v rozsudku označené nemovitosti ve znění, které bylo přílohou rozsudku. V odůvodnění soud 1. stupně uvedl, že předmětná nemovitost přešla na stát způsobem předvídaným v , ve znění pozdějších předpisů, a žalobci jsou oprávněnými osobami podle cit. zákona. Soud 1. stupně dále dovodil, že žalovaný, který předmětnou nemovitost odkoupil od státu, je podle cit. zákona povinnou osobou, a protože žalobci uplatnili svůj nárok na vydání nemovitosti, je povinen ji vydat. Současně soud 1. stupně odmítl návrh žalovaného na zřízení věcného břemene, kterým by stávajícím uživatelům bytů v předmětné nemovitosti z titulu členství v bytovém družstvu byla zachována jejich práva vyplývající z členského poměru. Toto odmítnutí odůvodnil soud tím, že takový požadavek nemá oporu v hmotném právu. Soud připustil, že uživatelé družstevních bytů se nebudou moci nadále dovolávat práv spojených s těmito byty, poukázal však na ust. cit. zákona, který stanoví povinnost státu k majetkovému vypořádání za podmínek v něm uvedených.

Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž vytýkal soudu 1. stupně nesprávné právní závěry. Namítal, že dům získal bez jakýchkoliv výhod smlouvou o převodu nemovitosti a není proto povinnou osobou ve smyslu cit. zákona. Odkazoval současně na ust. , týkající se transformace družstev, z něhož plyne, že na bytová družstva by se , vztahovat neměl. Současně namítal, že rozhodnutím soudu došlo k neoprávněnému

zásahu do práv družstva i družstevníků a soud proto pochybil, jestliže tyto důsledky nevzal v úvahu při svém rozhodování. Navrhoval proto, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl. Odvolání podali rovněž vedlejší účastníci, kteří se dovolávali ust. , ve znění pozdějších předpisů, podle něhož povinnou osobou nejsou obchodní společnosti, jejichž společníky jsou výlučně fyzické osoby a argumentovali, že bytové družstvo má právě takovou povahu. Namítali rovněž povinnost soudu chránit osoby, které věc nabyly řádným způsobem a za odpovídající cenu.

Ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem, č. j. -303, ze dne 12. 1. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními (dále jen "") a ze zjištěného skutkového stavu, proti němuž žalovaní výslovně nebrojili, vyvodil i správné právní závěry. Odvolací soud uvedl, že zásadní odvolací námitkou žalovaného i vedlejších účastníků na jeho straně bylo tvrzení, že bytové družstvo není povinnou osobou ve smyslu Odvolací soud se nepřiklonil k názoru vedlejších účastníků, že bytové družstvo je nutno pro účely , považovat za obchodní společnost, jejímiž společníky jsou výlučně fyzické osoby a dále uvedl, že právní terminologie používaná jak v dřívějším hospodářském zákoníku, tak v nyní platném obchodním zákoníku, důsledně rozlišuje mezi obchodními společnostmi na straně jedné a družstvy na straně druhé. Za obchodní společnosti jsou pak považovány pouze právnické osoby v příslušném zákoně upravené. Toto rozlišení je zachyceno v platných právních normách a nelze je pro účely , účelově vykládat jinak. Odvolací soud dále uvedl, že pokud , hovoří o tom, že povinnými osobami jsou stát a právnické osoby, které ke dni účinnosti uvedeného zákona věc drží, a pokud žalovaný není zařazen do výjimek uvedených v cit. zákona, nevidí odvolací soud shodně se soudem I. stupně žádný v zákoně uvedený důvod, pro který by mohl žalobcům plnění ze strany žalovaného odmítnout. Jednoznačné vymezení povinné osoby nedovoluje soudu zkoumat, zda žalovaný jako právnická osoba nabyla předmětnou věc za plnou cenu a bez neoprávněných výhod (o čemž odvolací soud nepochyboval). Podle cit. zákona totiž povinná osoba není tímto

řádným jednáním zproštěna povinnosti věc vydat. Vzhledem k tomu, že pro řešení sporu bylo zásadní otázkou posouzení, zda žalovaný jako bytové družstvo je povinnou osobou ve smyslu , vyslovil odvolací soud v tomto bodě přípustnost dovolání podle

Žalované bytové družstvo využilo rozsudkem odvolacího soudu stanovenou přípustnost dovolání a podaným dovoláním se domáhalo zrušení rozsudků soudu I. stupně i soudu odvolacího a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Oprávněnost dovolání opíral žalovaný o to, že podle jeho názoru odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný uvedl, že podle jeho názoru není povinnou osobou ve smyslu Podle jeho názoru bylo nutno právní povahu bytového družstva posuzovat podle , o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, který platil do 31. 12. 1991. Podle tohoto zákona bylo družstvo charakterizováno jako "dobrovolné společenství občanů (členů), kteří se sdružili", tedy především jako společenství fyzických osob. Žalovaný poukazoval na to, že i na současnou právní úpravu v obchodním zákoníku existuje právní názor, který tvrdí, že obchodní zákoník považuje družstvo jen za poněkud zvláštní případ obchodní společnosti. Žalovaný se proto domníval, že ve smyslu ust. , lze výjimku z pojmu povinné osoby připustit v případě družstev, a to zejména družstev bytových tak, že bytové družstvo je družstvem fyzických osob, které mají zvláštní práva k družstevním bytům, jež nabyly v dobré víře. Dovolání podali rovněž vedlejší účastníci s obdobnou argumentací. Navíc ještě zdůraznili, že rozhodnutími soudů došlo k porušení všech práv vedlejších účastníků. Soudy se podle jich názoru nezabývaly otázkou, jak vstoupí žalobci jako nový vlastníci do práv a závazků účastníků tohoto řízení včetně vedlejších účastníků.

Vzhledem k podanému dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Přípustnost dovolání byla dána podle pro rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to, zda bytové družstvo je či není povinnou osobou k vydání věci ve smyslu , Nejvyšší soud ČR s odvoláním na stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR č. 34/1993 Sb.

Soud rozh. konstatoval, že povinnost vydat věc, jež přešla na stát podle , stíhá i družstevní organizaci, která tuto věc koupila od státu. V citovaném stanovisku bylo také vyloženo, že právní postavení družstevní organizace, která věc nabyla koupí od státu, nemůže být horší než postavení té fyzické osoby, kterou mají na zřeteli ust. , tj. že takto osoba, jež je povinna věc vydat, má právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci od státu s tím, že tento nárok uplatní u příslušného orgánu státní správy. Dovolací soud vycházel z těchto uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu a domníval se, že v daném případě nebyly dány žádné okolnosti, které by vedly tento soud k jinému právnímu závěru. Vzhledem k uvedenému proto rozsudkem, čj. -366, ze dne 11. 2. 1998, podaná dovolání zamítl.

Proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze podalo žalované bytové družstvo ústavní stížnost, kterou se dovolává ochrany svého základního práva zakotveného v y. Zásah do uvedeného práva byl prý způsoben napadenými rozhodnutími soudů, které rozhodly v rozporu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích i v rozporu se smyslem transformačního zákona. Současně se navrhovatel domníval, že postupem soudů došlo k zásahu do práva navrhovatele podle y, protože rozhodnutími soudu došlo "de

iure i de facto" k vyvlastnění majetku družstva bez náhrady. Základním argumentem, o který navrhovatel opírá svou ústavní stížnost, je názor, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ust. Podle názoru navrhovatele, přestože se v , výslovně neuvádí družstvo, je v tomto konkrétními případě bytového družstva složeného výlučně z fyzických osob na místě postupovat extenzívním výkladem zákona podle argumentace per analogiam legis, s argumentací de ratione legis a lex posterior derogat priori. Navrhovatel pro podporu svého tvrzení argumentuje i nálezem Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 13. 2. 1995, který charakterizuje "stavební bytové družstvo jako společenství členů; kteří se sdružili ke společné činnosti a k uspokojování potřeb", neboť postavení bytových družstev je značně odchylné od ostatních druhů družstev a obecně právnických osob. Navrhovatel dále uvedl, že výkladem právních předpisů, z něhož soudy vycházely, došlo k porušení právního principu rovnosti všech vlastnických forem a současně došlo i k porušení principu ochrany nabytých práv založených ex lege. Navrhovatel

dále nesouhlasí s právním názorem soudu, který v předmětné věci aplikoval , ve znění pozdějších předpisů, aniž by vzal v úvahu blokační ustanovení zakotvené v věta za středníkem. S ohledem na uvedené navrhovatele dovozoval, že rozhodováním soudů vznikla jak navrhovateli tak vedlejším účastníkům újma, která není zhojitelná v režimu Navrhoval proto, aby ústavní soud zrušil všechny rozsudky vydané v předmětné věci. K ústavní stížnosti se připojili i všichni vedlejší účastníci, kteří jako vedlejší účastníci na straně žalovaného vystupovali v řízení před obecnými soudy.

Bez výzvy Ústavního soudu podali k předmětné věci vyjádření i vedlejší účastníci, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali jako žalobci. Ve svém vyjádření uvedli, že nesouhlasí s postupem BD Ž., a restituce byla provedena v souladu s ustanoveními

K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu na zahájení řízení své vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že tento soud postupoval v předmětné věci v souladu s ustálenou judikaturou, v níž byl již jednoznačně přijat právní závěr o tom, že povinnost vydat věc podle , stíhá i družstevní organizaci, která tuto věc koupila od státu. Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že v předmětné věci neshledal v povaze řešené právní věci okolnosti, které by měly vést k odchýlení od uvedeného právního závěru. Domnívá se proto, že ústavní stížnost navrhovatele není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával právě ochrany základních práv zakotvených vě, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jiní předcházející.

Podstatou ústavní stížnost je nesouhlas navrhovatele s vymezením pojmu povinná osoba tak, jak to učinily soudy všech stupňů. Podle jejich názoru je výklad tohoto pojmu v praxi soudů příliš restriktivní, jestliže pod pojem obchodní společnost, jejímiž společníky jsou pouze fyzické osoby, nezařazuje i bytové družstvo, které je také složeno, resp. jehož členy jsou rovněž výlučně fyzické osoby. Podle jeho názoru měly soudy per analogiam pod pojem obchodní společnost zahrnout i bytové družstvo, které je družstevní organizací "sui generis", sdružující členy ke společné činnosti a k uspokojování jejich potřeb. Ústavní soud se neztotožňuje s uvedeným názorem navrhovatele. V odborné literatuře i v judikatuře není pochybností o tom, jak je možno vymezit pojem obchodní společnost na jedné straně a družstvo na straně druhé. Systematika obchodního zákoníku je zcela jednoznačná, když provádí přesné rozlišení právnických osob, kterým v jeho základním vymezení mohou být obchodní společnosti a družstva. Z uvedené systematiky nelze vyvodit, že by tyto pojmy byly ve vzájemném vztahu v tom smyslu, že jeden z nich by byl pojmem obecnějším (obchodní společnost) a druhý z nich jen druhem tohoto obecného pojmu (družstvo). Naopak ze systematiky obchodního zákoníku zcela jednoznačně vyplývá, že oba uvedené pojmy jsou rovnocenné a představují různé druhy právnických osob. Obecné soudy tak nepochybily, jestliže pod pojem obchodní společnost se společníky, kterými jsou výlučně fyzické osoby, nepodřadily pojem družstvo.

Rozhodování obecných soudů, pokud jde o výklad pojmu povinná osoba podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je ustálené a jednoznačně lze z něho vyvodit, že i družstvo, tedy bytové družstvo, je povinnou osobou a je povinno vydat předmětnou věc. Judikatura je ustálená i v tom smyslu, že povinnost vydat předmětnou věc vzniká družstvu tehdy, jestliže předmětná věc přešla původně některým v cit. zákoně uvedeným způsobem na stát, a teprve následně přešla na družstvo. Na tomto stanovisku nic nemění ani v ústavní stížnosti uváděný odkaz na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 13. 2. 1995. Předmětem tohoto nálezu nebylo postavení družstva jako povinné osoby v restitučních vztazích, ale družstva jako jednoho ze subjektů družstevních vztahů. Nelze proto ani z tohoto nálezu vyvodit, že by bytové družstvo mohlo být považováno za specifickou obchodní společnost.

Pro posouzení podstaty ústavní stížnosti není podle názoru Ústavního soudu rozhodující ani postavení vedlejších účastníků, členů bytového družstva. , neumožňuje zprostit povinnou osobu povinnosti vydat předmětnou věc s výjimkou případů uvedených v cit. zákona. Vydání předmětné nemovitostí oprávněnými osobám není však ani důvodem ukončení členského vztahu vedlejších účastníků k navrhovateli - bytovému družstvu. Stejně tak jako vydání předmětné nemovitosti nezbavuje tyto vedlejší účastníky práva užívat byty, které se v této nemovitosti nacházejí.

Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu