Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 354/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MP, zastoupeného JUDr. M.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 4. 11. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( al. 1 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [, , 2, , odst. 2, 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 1998 (sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud, rozhodující v rámci správního soudnictví o jeho žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí O.Ú., jeho žalobě nevyhověl, když byl dospěl k závěru, že stěžovatel jednak postrádá (k podání žaloby) aktivní legitimaci, jednak (napadeným správním rozhodnutím) nebyl na

1

svých subjektivních právech zkrácen. Tyto (stručně shrnuto) závěry obecného soudu stěžovatel nepokládá za správné, a aniž by podrobněji vyložil, v čem (mimo neúspěch ve věci) spatřuje porušení již zmíněného ústavně zaručeného základního práva pro odepření "odpovídající soudní ochrany", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že správní orgán povolil vlastníkovi dočasné stavby (šlo o větší počet buněk U. s příslušenstvím, jako je trafostanice apod.) její odstranění; protože tato dočasná stavba se nalézá na pozemcích stěžovatele jako jejich vlastníka, a protože jejich dříve stanovená dočasnost již uplynutím povolené doby uplynula, stěžovatel má za to (z důvodu ve správní žalobě blíže rozvedených), že správní orgán odstranění dočasné stavby neměl povolit, ale v intencích stavebního zákona (č. ) měl její odstranění nařídit, neboť ve skutečnosti (napadeným) rozhodnutím "povoluje něco, co podle zákona a za daných podmínek povolit nelze", nehledě již ani k tomu, že jím je "legalizována existence stavby i po době zániku jejího právního trvání".

Obecný soud se neztotožnil s právním názorem stěžovatele a ve zdůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu zcela odpovídajícím ( ) vyložil, z jakých důvodů a na základě jakých skutečností se tak stalo a proč shledal správní žalobu stěžovatele nedůvodnou natolik, že ji zamítl; zdůraznil při tom, že samotný stěžovatel (v řízení před obecným soudem žalobce) v řízení před ním uvedl, že nebyl (správním rozhodnutím) "na svých subjektivních právech zkrácen" a na kladném "výsledku sporu" má zájem proto, že ten "bude mít vliv na jeho budoucí práva, a to zejména ohledně nároku na bezdůvodné obohacení vůči tomu, kdo po delší dobu využíval jeho pozemek". Tuto právní konstrukci obecný soud odmítl a své vývody uzavřel tím, že "právní pozice (stěžovatele) se napadeným (správním) rozhodnutím vůbec nezměnila", neboť stěžovatel své obchodně-právní či občanskoprávní vztahy může uplatňovat u příslušných soudů zcela nezávisle na výsledku přezkumného řízení ohledně žalovaného rozhodnutí", což ostatně stěžovatel i ve své ústavní stížnosti připouští, když jinak odůvodnění jeho ústavní stížnosti je (opakovanou) polemikou se stanoviskem správního orgánu, pokud se týká s odůvodněním rozhodnutí obecného soudu.

Odhlédnuto od toho, že Ústavnímu soudu, jak je patrno z dřívějších jeho nálezů (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha, 1995), jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), nepřísluší přezkoumávat ani věcnou správnost ani legalitu rozhodnutí obecných soudů, leč za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), které však stran posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou, je zřejmé - a to především - že k dostatečné ochraně stěžovatelových (vlastnických) práv jsou mu k dispozici jiné procesní prostředky, na které ostatně poukázal již obecný soud a jichž si je sám stěžovatel vědom.

Za dané situace proto nezbylo než dovodit, že stěžovatel (z hlediska ochrany svých vlastnických práv a případných nároků z nich odvozených) před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona) a již z tohoto důvodu bylo nutno o ústavní stížnosti jako nepřípustné rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ve znělce tohoto usnesení se stalo, když ani s tvrzením stěžovatele stran "nedostatku (jeho) aktivní legitimace" (v řízení před obecným soudem) se nelze ztotožnit, neboť pro ně, především vzhledem k meritornímu rozhodnutí obecného soudu, není v napadeném rozhodnutí nijakého podkladu.

Důvody, pro které byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, svou povahou vyloučila potřebu vážit, zda - z hledisek dříve naznačených - posuzovaná ústavní stížnost splňuje vůbec podmínky pro její meritorní projednání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. listopadu 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR