Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 72/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností se domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. .

1

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vraždy, kterou spáchal téměř současně na třech osobách a

pro trestný čin nedovoleného ozbrojování k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody

v trvání 21 roků nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu propadnutí věci - pistole zn. ČZ, bez výrobního čísla.

Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to do výroku o trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce. Odvolací soud z podnětu odvolání KSZ, napadený rozsudek podle § 259 odst.1 písm.b), d), e) tr. ř. zrušil a podle § 258 odst.3 tr. ř. stěžovatele za výše jmenovaný trestný čin odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně na dobu 8 roků a konečně k trestu zabrání věci - výše uvedené pistole. Odvolání stěžovatele zamítl.

Již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně do výroku o trestu, stěžovatel uváděl, že nejsou dány podmínky pro uložení výjimečného trestu podle ustanovení § 29 tr. zák. Dovolává se zpracovaného znaleckého posudku PC, ze dne 15. října 1996, podle kterého k otázce jeho resocializace znalci odpověděli tak, že tato resocializace je u stěžovatele v rámci jeho osobnostních rysů možná a pravděpodobná a že nelze jeho pobyt na svobodě označit z psychiatrických důvodů za nebezpečný pro společnost.

Z toho stěžovatel dovozuje, že nebyla splněna jedna z podmínek pro uložení výjimečného trestu podle ustanovení § 29 odst.2 tr. ř. a sice, že "možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena", své odvolání stěžovatel dále podpořil poukazem na svou občanskou bezúhonnost a na svou spolupráci při objasňování věci.

Odvolací soud, při zvážení uvedených polehčujících okolností se hlavně zaměřil na hodnocení zákonného znaku - "že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena". Dospěl k závěru, že stěžovatel se i nadále staví ke svému činu zcela nekriticky, kdy právě kritický pohled na vlastní čin je jedním ze základních předpokladů nápravy pachatele a v případě

2

I I . Ú S 72/98

pachatele - stěžovatele přesto, že následek činu je obzvláště tragický, takovýto kritický náhled chybí. Dovozuje v závěru tohoto hodnocení, že stěžovatel v důsledku psychopatické skladby své osobnosti se dopustil extrémně závažného trestného činu a jeho postoj k němu vykazuje možnost opakování obdobné trestné činnosti a proto bylo nutno uložit trest do značné míry preferující ochranu společnosti.

V rozsudcích obou soudů spatřuje stěžovatel porušení y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť bylo nezbytné verifikovat důkazy a zajistit tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech a usneseních zdůrazňuje, že není součástí obecných soudů a že jeho ingerence do rozsudků obecných soudů je možná jen v případě, že došlo v řízení u těchto soudů k porušení ústavnosti.

V tomto případě žádné takové porušení ústavnosti neshledal, neboť y, který vychází z Úmluvy pouze uvádí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Dikce stěžovatele, že bylo nezbytné verifikovat důkaz a zajistit tak právo stěžovatele na spravedlivý proces, postrádá obsahovou náplň a nutnou konkretizaci. Zřejmě zde měl stěžovatel na mysli rozpor v provedených důkazech, které spatřuje s odvoláním se na znalecký posudek v nenaplnění podmínky tr. zák. v části o možnosti resocializace pachatele.

Zde nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že hodnocení možností nápravy pachatele je výlučnou záležitostí soudu na kterém je, aby komplexně hodnotil osobnost pachatele, včetně jeho chování v minulosti, jeho současnou charakteristiku a především prognózu jeho dalšího vývoje. Závěry znalců vytvářejí pro takovéto hodnocení významný podklad, ovšem i ony musí být podrobeny hodnocení důkazů podle § 2 odst.6 tr. ř., kdy musí být zhodnoceny v kontextu dalších provedených důkazů, vztahujících se k této skutečnosti.

3

Jiný postup by byl v rozporu s úlohou soudu, který" je jako jediný příslušný rozhodovat o vině a trestu a tuto svou odpovědnost nemůže soud přenášet na znalce, nebot' se jedná o hodnocení právní otázky. Soudy hodnotí tyto důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Do této hodnotící činnosti soudů Ústavní soud nezasahuje. Jedná se o jednu ze zásad trestního řízení, pro kterou nemá ani nemůže mít potřebné podklady, kdy navíc se jedná o vážné otázky zákonnosti a nikoli o otázky ústavnosti. V případě stěžovatele nedošlo proto ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto bylo nutno jeho stížnost odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 4. listopadu 1998

4