Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 87/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. K.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. -90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. -74, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel ústavní stížností, která byla faxem doručena Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1997 a v písemném vyhotovení doručena dne 17. 3. 1997, se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č. j. -90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 1996, č. j.. -74. Oběma rozsudkům stěžovatel vytýká, že jimi byla zamítnuta jeho žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitosti podle , když Obvodní soud dovodil a odvolací soud potvrdil, že žalovaní nebyli shledáni osobami, na které by se vztahovalo ustanovení

1

V rozhodnutích obou soudů spatřuje stěžovatel porušení a 2 a , 3 a 4 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Toto porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že pod body stížnosti

V. a) soud pominul kusost důkazů plynoucích m. j. i z výpovědi JUDr. K., která svědčila o prodeji nemovitosti č. p. 1470.

b) zpochybňuje trestní rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 v tom smyslu, zda pro nedostatek náležitostí rozsudku vůbec k propadnutí majetku došlo.

c) soud pominul skutečnost, že vlastnictví předmětných nemovitostí bylo stěžovateli již vráceno rozsudkem podle rehabilitačního

d) soud pominul existenci zákonů č. a

VI. a) - d) konečně namítá vadné ocenění nemovitostí a navíc soudu vytýká, že soud nikterak nevážil fakt, že matka stěžovatele byla vyřazena z uchazečů o koupi těchto nemovitostí.

Z rozsudku soudu prvého stupně ústavní soud zjistil, že byl zamítnut požadavek stěžovatele, aby žalovaným byla uložena podle povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, a to rodinného domku č. p. 1470 se stavební parcelou nynější č. 970 o rozloze 161 m2 a zahradou nynější č. 971/1 o výměře 545 m2, vše v kat. ú. M. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce sice splňuje podmínky k, (dále jen zákona), protože je občanem ČR, je osobou, která byla podle rehabilitována a má na území republiky trvalé bydliště. Dovodil též, že žalobce podal výzvu k vydání nemovitosti ve lhůtě stanovené zákona a žalobu u soudu podal včas ve lhůtě ( zákona). V řízení se však žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou osobami povinnými ve smyslu ust. zákona, když předmětnou

nemovitost koupili na základě kupní smlouvy od státu. Nebylo totiž prokázáno, že by

žalovaní (v té době 1. a 2. žalovaní) předmětnou nemovitost koupili v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Soud prvého stupně na základě provedených důkazů dovodil, že při prodeji nemovitosti ze státu na nové nabyvatele, nedošlo k porušení směrnice Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků

Rovněž tak zdůraznil namítaný zánik věcného břemene, zřízeného pro matku stěžovatele a posléze se zabýval i cenou nemovitostí při jejich prodeji nabyvatelům. V závěru dovodil, že původní nabyvatelé nemohou již býti povinnými osobami, neboť nemovitosti prodali své dceři a vnukovi, které soud připustil jako účastníky řízení na straně žalovaných. Žalobu zamítl proto, že žalovaní nesplňují podmínky

V odvolání stěžovatele se odvolací soud zaměřil hlavně na otázku, zda žalovaní jsou osobami, které předmětnou nemovitost nabyli v rozporu s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele ve smyslu § 4 odst.2 cit. zákona. Při tom konstatoval, že soud prvého stupně se řádně zabýval a zhodnotil všechny skutkové okolnosti ze kterých vycházel, že se řádně vypořádal se všemi žalobními tvrzeními.

Znovu podrobně rozebral tvrzení žalobce o protiprávním zvýhodnění žalovaného tím, že nemovitost nebyla odprodána jeho matce. V tomto kontextu odkázal na vyhlášku FMF ze dne 24. 6. 1988 č. , která byla platná v době převodu nemovitosti na žalované.

Rozebral znovu znalecký posudek arch. A.N., sloužící pro odprodej nemovitosti ze státu na žalované a znalecký posudek Ing. F.H., který přezkoumával správnost prvého znaleckého posudku. Konečně konstatoval, že možný rozdíl v ceně 6,24 %, spočívající v odlišném stanovisku o životnosti

převáděné nemovitosti, v rámci zákonem povolené tolerance, nelze považovat za zvýhodnění žalovaných.

Ústavní soud při hodnocení podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Body sub V. a) - d) a VI. a) - d), které uvádí stěžovatel ve své stížnosti jako skutečnosti, které podle jeho názoru porušují ústavnost a tím i jeho základní práva, jsou jím uváděny obecně a postrádají jakýchkoli konkrétních údajů.

Tyto námitky směřují vesměs k porušení zákonnosti, jejichž hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť není orgánem soustavy obecných soudů a ani není jejich přezkumnou instancí. Ostatně s námitkami uvedenými sub sub Va) a VI. a) - d) stížnosti se oba soudy podrobně zabývaly.

Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku ze dne 10. 4. 1972, č. j. ve věci odsouzení stěžovatele, který v enunciátu výslovně uvádí, že podle § 51 odst.2 tr. zák. se obžalovanému ukládá trest propadnutí majetku, kdy v odůvodnění je přímo uveden předmětný rodinný domek. Tvrzení stěžovatele sub V.b), který vytýká tomuto rozsudku nedostatek náležitostí, které nespecifikuje a klade si otázku, zda k propadnutí majetku skutečně došlo, není věcí nalézání Ústavního soudu.

Pokud se stěžovatel dovolává svého vlastnictví v důsledku toho, že výrok o zabavení majetku byl v jeho případě spolu s rehabilitací podle zrušen a kdy současně vylučuje účinnost ustanovení pro existenci ustanovení odst. 3 , nelze mu rovněž přisvědčit. Toto tvrzení popírá ve svém důsledku stěžovatel sám, když pro vydání nemovitostí volil postup podle a nikoli prostou reivindikační žalobou.

Rovněž nelze vytýkat oběma soudům, že nepřihlédly k existenci a č. , neboť celé jednání probíhalo v duchu možností nápravy spáchaných křivd dobou totality, ovšem při splnění zákonem stanovených podmínek.

Oběma soudům nelze vytýkat porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, jak to stanoví a 2 y a ani porušení , 3 a 4 y ve vztahu na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o vlastnických právech, když jejich výkon zákonem stěžovateli dosud nebyl svěřen.

Protože nedošlo k porušení ústavních základních práv stěžovatele, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu

V Brně dne 4. listopadu 1998