Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 372/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.N., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a jinak též za splnění zákonem stanovených podmínek [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998 (ve věci Krajského soudu tamtéž, sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že označený soud (stejně jako soud I. stupně) poskytl soudní ochranu vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalobci Mgr. J.V.) v jeho sporu se stěžovatelem (o ochranu

1

osobnosti) a stěžovatele zavázal k omluvě, a to též prostřednictvím sdělovacích prostředků ve výroku rozsudku soudu I. stupně jmenovaných. S odkazem na již zmíněné ústavně zaručené základní právo navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v tiskovině ("Mé svědectví o J.V.") na adresu vedlejšího účastníka uvedl výroky citované v rozhodnutích obecných soudů ("že byl přímo úkolován S., nabídl se jí v procesu proti stěžovateli figurovat jako svědek", pro svou kariéru byl ochoten učinit cokoli, apod. a označil jej za "bezectného člověka a lokaje minulého režimu").

Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů inkriminované výroky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi byly sice prokázány, nicméně tyto jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu nelze - vzhledem k zákonné úpravě ochrany osobnosti (§ 11 obč. zák.) - označit za jiné než za zákonu odpovídající útoky směřující vůči občanské cti; odvolací soud přitom poukázal na to, že tyto výroky "jsou uváděny jako skutková tvrzení, aniž navazují na jakýkoli skutkový podklad" a že stěžovatel převážně "své hodnotící úsudky dává do souvislosti se svým trestním řízením" "(věc Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. ), v němž však -jak odvolací soud zjistil z příslušného spisu - není podkladu pro závěr, že by vedlejší účastník, vystupující v onom řízení jako svědek, "byl k tomu úkolován"; s odkazem na další skutkové okolnosti posléze odvolací soud uzavřel, že "pravdivost skutkových podkladů (též s přihlédnutím k samotné výpovědi stěžovatele v průběhu trestního stíhání) nebyla prokázána". S odkazem na to, že "právo (vyjádřit své názory) má své meze tam, kde by se dostalo do rozporu s oprávněnými zájmy jiného subjektu" dovodil, že odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně je nedůvodné, a proto toto rozhodnutí svým rozsudkem potvrdil.

Ve shora dotčených souvislostech je namístě konstatovat, že odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu je zcela v souladu se zákonem ( ) a že ani z hlediska ústavně právního (ochrany ústavnosti) jím nelze nic vytknout.

Námitky, resp. tvrzení stěžovatele, jak vpředu bylo shrnuto, je v podstatě založeno na předpokladu, že svoboda projevu ( , 2 a 4 d) je v zásadě neomezená (s výjimkou plynoucí ze zákona) a že v sobě obsahuje též "svobodu názorů vyjadřujících hodnotící úsudky"; ten předpoklad je však očividně mylný.

Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha, 1998), jakou povahu svoboda projevu jako právo politické má a jaká ochrana a za jakých podmínek mu jako ústavně zaručeného základnímu právu přísluší; na tento výklad, na němž při úvaze nad posuzovanou ústavní stížností není důvodu cokoli měnit, postačí stěžovatele odkázat s tím, že "hodnotící úsudky", na nichž stěžovatel své vývody zakládá, mohou sice být projevem jeho názoru, nicméně ústavní ochranu je třeba jím odepřít tam, kde svou povahou bez bližší souvztažnosti k objektivně existujícím okolnostem zasahují do jiného u zaručeného práva druhých; hodnotící úsudek je proto nanejvýš informací o tom, jak jeho autor tu kterou skutečnost chápe, hodnotí, nikoli však informací s obecným obsahem. Tato zásada platí o to víc, jestliže hodnotící úsudek spočívá převážně na subjektivně pociťované emoci, a jestliže - ze strany adresáta a obecně - může být právě pro svou obecnou podobu chápán jako útok proti právním vztahům chráněným zákonem (v posuzované věci a násl. obč. zákona). Nadto slovní výrazy jako ""bezectný člověk" či "ochotný lokaj minulého režimu", byt' by se z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv - nikoli však podstatně - vztahovaly k jistým skutečnostem (svědek v trestním řízení apod.), je prakticky bez jakékoli (objektivizující) informační hodnoty, mimo to, že za takového jej autor úsudku pokládá. Jakkoli je tedy v posuzované věci patrno, že vedlejší účastník měl k totalitnímu režimu a jeho špičkám blízko, důvodně odvolací soud ve svých vývodech, s nímž se i Ústavní soud ztotožňuje, poukázal na absenci možnosti hodnotící úsudek stěžovatele přezkoumat a vytvořit si tak vlastní názor bez podsunutého emočního či emociálního podkladu; obdobně je tomu i stran postavení vedlejšího účastníka v trestním řízení, které se svého času proti stěžovateli vedlo, a v němž - alespoň z části - stěžovatel inkriminované jednání doznával. Bylo proto na místě, aby stěžovatel, byt' v úmyslu, který v odůvodnění své stížnosti obsáhle rozvádí, toliko, tj. bez emociálního zobecňujícího hodnocení, poukázal na sepjetí stěžovatele s minulým režimem a ponechal tak adresátům jeho sdělení, aby sami tento postoj a jednání vedlejšího účastníka zhodnotili, a to jak ve vztahu k účelu, který stěžovatel zřejmě inkriminovanou tiskovinou sledoval, tak případně i v obecné poloze.

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody, tak - a to především - judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 2 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. listopadu 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu