Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 285/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.S., zastoupené advokátkou JUDr. M.B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4, února 1987, sp. zn. 6C457/86, mimo ústní jednání dne 21.10.1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , 2, , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], nicméně opožděně ( al. 2 zákona), a aniž by vyčerpala všechny procesní prostředky, které ve své věci měla ze zákona k dispozici ( al. 1 zákona), brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. února 1987 (ve věci tohoto soudu) a také proti tomu, že tímto rozhodnutím (a řízení jemu předcházejícím) bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený soud v této její věci jednal a rozhodl bez její účasti (přítomnosti u ústního jednání), ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky a také samo

1

rozhodnutí (rozsudek ze dne 4. února 1987) nabylo právní moci (dnem 13. března 1987) na podkladě náhradního doručení ( , al. 3 ).

Ve zbytku poukazuje stěžovatelka na své osobní poměry, zdůrazňuje, že povaha jejího zaměstnání (pracovnice klinické biochemie) si vyžaduje její i několikadenní nepřítomnost na adrese, na kterou jí bylo soudem doručováno, dokresluje, že i poštovní schránky v domě byly v tak špatném stavu, že nelze ani vyloučit ztrátu poštovních zásilek, a obecnému soudu závěrem vytýká, že "dostatečně nezjistil, zda se v místě doručování zdržuje". Protože tak obecný soud stěžovatelce "znemožnil, aby se vůbec o řízení dozvěděla a mohla vykonávat práva a povinnosti účastníka řízení", navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem vpředu označený rozsudek obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podána po lhůtě stanovené zákonem a nadto je nepřípustná.

Ústavní stížnost za podmínek lze podat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného základního práva poskytuje, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení ( zákona); ústavní stížnost je však nepřípustná, jestliže stěžovatel (v řádném řízení) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl ze zákona k dispozici ( al. 1 zákona).

Jestliže tedy stěžovatelka brojí proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu I. stupně (proti němuž ze zákona je přípustné odvolání - ), nadto proti rozhodnutí, jež vešlo do právní moci dne 13. března 1987, je očividné, že ani jedna z podmínek stanovených pro podání ústavní stížnosti zákonem (viz vpředu) není splněna.

Na tomto závěru nemohou nic změnit ani osobní poměry stěžovatelky, na které ústavní stížnost poukazuje; nepochybné je - a plyne to i ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti - že v místě udané adresy (kam jí také obecný soud doručoval) se stěžovatelka skutečně zdržovala (měla tam tzv. trvalý pobyt a totožnou adresu ostatně vykazuje i v řízení před Ústavním soudem) a již proto její výtky na adresu obecného soudu nemají místo. Byly-li osobní poměry stěžovatelky podmíněné jejím zaměstnáním, případně nepořádky v domě, které pak dokládá v odůvodnění své ústavní stížnost, bylo především v jejím zájmu (nejen ve vztahu k orgánům veřejné moci), aby jim přiměřeně čelila, ať již jednáním s poštovním

2

doručovacím úřadem nebo jiným vhodným způsobem. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani případné pochybení obecného soudu I. stupně pokud jde o ústní jednání dne 4. února 1987 (co do vykázaného doručení), neboť je bylo lze odstranit v případném odvolacím jednání, z něhož stěžovatelka - podle tvrzení ústavní stížnosti - byla sice vyloučena, ale jen a toliko pro důvody spočívající na její straně.

Způsob doručování soudních zásilek upravuje zákon o (č. , ve znění pozdějších předpisů), že za podmínek v něm stanovených připouští náhradní doručení ( ), u rozhodnutí (rozsudků) určených k doručení do vlastních rukou ( ) rovněž, a to - v případě jejich nevyzvednutí na poštovním úřadě - s důsledky, že po uplynutí stanovené lhůty pokládá se poštovní zásilka určená do vlastních rukou za doručenou posledním dnem této lhůty; jestliže obecný soud při doručování svých zásilek stěžovatelce dbal těchto zákonných ustanovení, nelze mu - ani s ohledem na tvrzené zvláštní poměry stěžovatelky - z hlediska zákona, a tím méně pak z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, nic podstatného vytknout.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky shledána jednak jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 al. 1 zákona), když výjimka plynoucí ze zákona [ zákona] nepřipadá v úvahu, jednak jako opožděná pro opomenutí zákonem stanovené lhůty ( al. 1 zákona), když ve prospěch stěžovatelky nelze vyvodit jiný závěr ani z přechodných ustanovení [ , b) zákona].

O opožděné a nepřípustné stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. října 1998

Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR