Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 35/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.N., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podáním ze dne 23. 1. 1998, které nesplňovalo formální náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997 (sp. zn. ) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 1997 (sp. zn. ) s odůvodněním, že napadenými rozsudky byla zasažena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Formálně vadné podání bylo posléze na výzvu Ústavního soudu doplněno podáním zpracovaným advokátem stěžovatele, ve kterém v podstatě byly zopakovány argumenty, které uvedl stěžovatel ve svém samotném podání.

1

Podání zpracované advokátem stěžovatele však rovněž vykazovalo formální vady, k jejichž odstranění musel být stěžovatel Ústavním soudem vyzýván.

Doplněnou ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (jak jsou označeny shora) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené y, a d (dále jen y) a také y. Porušení y stěžovatel spatřuje v tom, že jeho osobní svoboda byla omezena zajištěním policejními orgány dne 10. 7. 1996 v 10.05 hod. a po vzetí do vazby bylo rozhodnuto soudem až po zákonem stanovené lhůtě ( y, tedy po 24hodinové lhůtě dne 11. 7. 1996 v 17.15 hod.). Dále stěžovatel tvrdí porušení y, které spatřuje v tom, že v době svého zajištění byl policisty vyslýchán, přestože tomuto výslechu nebyl přítomen jeho obhájce, o jehož účast údajně žádal. Porušení y pak stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů, které jej uznaly vinným z trestného činu, kterého se "nedopustil".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá zejména v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v jeho nesouhlasu s jejich právními závěry.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy; postačí proto odkázat stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět (např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek L, č. 5, Praha, 1994).

K posouzení ostatních stěžovatelových námitek si vyžádal Ústavní soud spis Krajského soudu v Praze (sp. zn. ), z něhož vyplynulo, že k zadržení stěžovatele došlo dne 11. 7. 1996 v 9.45 hod. (č.1.4) a dne 12. 7. 1996 v 10.40 hod. byl proveden výslech stěžovatele soudcem Okresního soudu v Kladně. Již v době provádění výslechu před okresním soudem byl stěžovatel zastoupen zvoleným obhájcem (č. 1. 7), který o prováděném úkonu byl vyrozuměn telefonicky. Pokud tedy stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl zajištěn

2

policejními orgány ve smyslu zákona o policii [§ 14 odst. 1 písm. a), d)] již dne 10. 7. 1996 v 10.05 hod. a o jeho vzetí do vazby bylo rozhodováno až dne 12. 7. 1996 v 10.45 hod., když soudci měl být předán dne 11. 7. 1996 v 17.15 hod. s návrhem na vzetí do vazby, jde o tvrzení, pro které v obsahu trestního spisu není opory, a proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel měl právo ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy došlo k omezení jeho osobní svobody podat ústavní stížnost proti takovémuto zásahu orgánu veřejné moci. Pokud ve stanovené lhůtě stěžovatel stížnost proti tomuto zásahu orgánu veřejné moci nepodal a namítá porušení tří základních práv a svobod až podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 27. 1. 1998, jde o podání učiněné po lhůtě (ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a o takovémto podání nelze rozhodnout jinak, než je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Obdobně námitku stěžovatele, spočívající v tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu tím, že v době svého zadržení a před vyšetřovacími orgány u jeho výslechu nebyl přítomen obhájce, neshledal Ústavní soud opodstatněnou, neboť z označeného spisu vyplývá, že na čísle listu 7 je založena plná moc stěžovatelem zvoleného obhájce (JUDr. I.P.), a že tento obhájce, ač jak vyšetřovacími orgány, tak soudem telefonicky vyrozuměn o prováděných úkonech, se těchto úkonů nezúčastnil (rozhodující o vzetí do vazby).

Neúčast obhájce u právních úkonů, o nichž byl vyrozuměn, nemůže však zakládat porušení y, neboť tato neúčast nebyla způsobena postupem orgánů veřejné moci, ale výhradně samotným obhájcem, jemuž to které procesní právo svědčí. V těchto souvislostech nelze pominout ani tu okolnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy porušení svých práv na obhajobu nenamítal tak, aby se jí obecné soudy již v řízení před nimi mohly zabývat.

Posléze stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení procesních předpisů (trestního řádu), které spatřuje v tom, že původně bylo rozhodováno o jeho vině v hlavním líčení před Okresním soudem v Kladně a následně z titulu odvolání okresního státního zástupce byl Krajským soudem v Praze napadený rozsudek zrušen a věc byla postoupena tomuto soudu jako soudu I. stupně. Tento soud pak, tj. Krajský soud v Praze, rozhodoval jako soud I. stupně a o odvolání stěžovatele pak rozhodl napadenými rozsudky vrchní soud; v tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení d, neboť jím stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces ( d), neboť věcná a místní příslušnost byla opřena o zákonem

3

(§ 17 tr. ř.) stanovený důvod. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci jednak dospěly k jinému právnímu závěru, než měl on sám, jednak kvalifikovaly posuzovaný skutek odlišně, potom nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit (zejména s odkazem na revizní princip odvolacího řízení zakotvený v ust. § 254 tr. ř.) jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.

Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení. Nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. října 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu