Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31174.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 385/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele J., s. r. o., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj. 20 Co 83/98 - 11,
takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 27. 7. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 3. 9. 1998.
Stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, čj. 20 Co 83/98 - 11, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 1998, čj. 23 C 7/98 - 4, ve věci uveřejnění tiskové opravy. Domnívá se, že tím, že oba soudy shodně dospěly k závěru, že k projednání předmětné věci je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze, porušily práva stěžovatele podle čl. 1 a čl. 90 Ústav y ČR, čl. 3 odst. 3 , čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 36 odst . 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d. Stěžovatel pak navrhuje obě rozhodnutí zrušit.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. Kromě jiného toto ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje
(§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu).
Stěžovatel v podstatě zřejmě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím řízení, zvláště pak své výklady k ustanovení § 9 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a § 20 zákona č. 81/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.
V dané věci Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje a dospěl k závěru, že tomu tak není. Oba soudy toliko v procesních rozhodnutích vyslovily názor, že k rozhodování daných věcí je obecně příslušný v prvním stupni krajský soud, v konkrétní věci pak Městský soud v Praze, přičemž po právní moci usnesení se věc postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech, resp. že mu bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu (denegatio iustitiae), neboť rozhodnutím, které napadá, řízení nekončí, ale je pouze postoupeno podle názoru soudu k věcně příslušnému soudu.
K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, zvláště pak neposuzuje mezitímní procesní rozhodnutí, kdy věc nebyla pravomocně skončena. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Pokud čl. 36 Listiny základních práv a svobo d stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, znamená to také, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústav y ČR).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, resp. se jedná o návrh předčasný, neboť řízení ve věci nebylo pravomocně skončeno.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu